4. února 2018

O smrti, dvacetinách a potetované zapomnětlivé maturantce

Pokud hodláte číst tento článek, nepatlejte si na obličej slupovací pleťovou masku. Jednak je to zákeřná věc, protože vždycky vám někde kousek zůstane, a ten kousek si slupujete třeba v práci při důležitém jednání, a jednak pozvolna tuhne tak, že vám nedovolí projevit jakékoliv emoce. V lepším případě. V horším začnete plakat, rozblemcáte to a budete si nadávat, že musíte zase čekat, než to uschne. Ať už budete článek znuděně projíždět a hledat pouze klíčová slova, jak jste se to naučili o svaťáku či zkouškovém, nebo pečlivě budete číst řádek po řádku, udělejte si k tomu váš oblíbený teplý nápoj.

Dámská jízda, kakao a Kačí.
Leden byl emočně velmi náročný. Pomalu mi na záda dýchaly narozeniny a nejvíc se mi je pokusil připomenout můj otec. Po třech měsících ticha mi napsal, že budu mít narozeniny a rád by se někde sešel. Ani ho nenapadlo, zda o to stojím, takže jsem mu napsala, že mi opravdu nepřijde únosné, aby po mně chtěl nejdříve testy DNA, pak tři měsíce mlčel, a pak se divil, že jsem na něj ošklivá. Vyvrcholilo to, když jsem spala u Kačí. Šly jsme do divadla na balet Black and White. Uvědomila jsem si, že baletky mi nepřijdou, minimálně tady ne, jako ty ladné a krásné, ženské, ale děsily mě jejich vyrýsované svaly, robotické pózy a pohyby. Navíc měly podpatky, což mi k baletu nesedí už vůbec. Ovšem celé to vyvážili dva baleťáci, díky nim bych tam šla klidně znovu. Cestou domů jsme s tátou volali. Zatímco zely brněnské ulice prázdnotou a ve vzduchu byla cítit zima, od stěn budov se odrážel můj křik, když jsem otci spílala. Myslím si, že stejně nepochopil, co mě na něm tak vytáčí. Nepochopil, že se neumím koukat na to, že zatímco on odmítá plnit rodičovskou povinnost, maminka se dře, abychom se měli alespoň trochu slušně. Abych mohla dostudovat a mít se lépe, než se kdy ona měla. Také mě vytáčí, že si neumí přiznat, že je alkoholik. S nepochopením jsme tedy ukončili hovor. Kačí musela být dost vyděšená, protože mě takto křičet a nadávat asi nikdy neslyšela. To s vámi udělají roky lítosti k vašemu rodiči, který vás akorát tahá za nos. Po divadle jsme si skočily koupit sušenky štěstí do čajovny, a pak hurá učit se osm maturitních otázek na ranní zkoušení. Já společenské vědy a Kačí fyziku. Byla to taková intelektuální dámská jízda.

Moje oblíbené korálkové náušnice, které se rozpadly. 
Když se moje narozeniny přiblížily na tři dny, opět mi zavolal otec. Brečel. Bratranec se ten den oběsil, protože neunesl rozvod. Poznal svoji ženu před šesti lety, ani neměla hotovou střední školu, když s ním otěhotněla. Vzali se a vychovali spolu syna. Nebyl to moc harmonický vztah. Ačkoliv šlo o mého bratrance, dokázala jsem pochopit, proč od něj H. odešla. Lidé jsou spolu a rozcházejí se. Že se něco takového stane, jsem se bála už před třemi měsíci, když jsem se to dozvěděla. Bratranec vypadal, že to zvládl. Jenže nezvládl. Zničehonic, jak to tak bývá, se rozhodl. Udělal si smyčku doma. Našla ho teta s jeho synem. Syn kvůli tomu nemůže spát, protože tam pořád vidí tatínka viset. Rodina hledala viníka a našla ho v H. Nikdo z nich nedokáže pochopit, že se s ním rozešla, jak nejlépe to šlo. Je to strašné, ale možná prostě není vinen nikdo a je to souhra všech faktorů. Každý sneseme různou bolest a třeba byl toto jeho limit. Nepřísluší nikomu z nás, abychom soudili tento čin. Na pohřeb jsem nešla, protože jsem neměla na to vidět tváře všech, kteří obviňují jiného člověka. Neměla jsem na to vidět tam svého otce. V ten stejný den, jen hodinu předtím jsem si přečetla zprávu o úmrtí zpěvačky Cranberries. Nebudu si hrát na jejich velikou fanynku. Mám je ráda, ovšem vzalo mě to obojí. Protože obojí je smrt lidí v nízkém věku. Moje babička umřela ve spánku, bylo jí osmdesát. Bratranci třicet a zpěvačce šestačtyřicet. To je pro mě pořád nízký věk. Tři dny před mými narozeninami to přišlo jako zdvihnutý prst, který mě upozornil, že smrt si nevybírá lidi podle krásy, dosaženého vzdělání či věku. Může se stát cokoliv. Víc mě vzalo právě hloubání nad tímto tématem, než samotná smrt v rodině. Zavzpomínala jsem si na bratrance po svém, a popřála jeho duši klid. Víc pro něj udělat již nemohu.

Na vánočním Brně mám ráda ta žlutá světýlka všude.
Náladě nepomohl ani pokus oslavit moje narozeniny. Šest kamarádek se složilo na dárek. Dostala jsem krejčovskou pannu. Jmenuje se Scholastika. Neměla jsem z ní radost, protože jsem o ní kdysi jen tak plácla a někdo si to zapamatoval. Byla jsem zmatená sama ze sebe, protože jsem neuměla vyjádřit radost, i když jsem věděla, kolik práce si s tím holky musely dát a že je krásné, že si na mě vzpomněly. Měla jsem špatný pocit ze svých smíšených pocitů. A tak jsem pak o volné hodině brečela. Pak jsem se s dárkem jakž takž smířila. Ve třídě si nepřijdu nijak oblíbená, ale docela mě zamrzelo, že si na narozeniny moc lidí nevzpomnělo. Hrozná prkotina. A pak to nezlepšila ani návštěva klenotnictví za účelem vybrat si zlatý prstýnek, protože to je dárek vhodný k dvacetinám od maminky. Zkoušela jsem jí to rozmlouvat už v prosinci, ale nakonec jsem rezignovala, protože se to nedalo. Jelikož pochází z osmi dětí, je pro ni důležité, abych měla materiální zajištění a zlato je prostě taková tradice. Šla jsem tedy do obchodu s tím, že si něco hezkého vyberu a udělám radost nám oběma. Když jsem si však něco vyhlédla, nelíbilo se to mamince, tak jsem pak musela udělat jakýsi kompromis, který mi ve výsledku přišel na kompromis hrozně drahý, a tak jsem přesvědčila mámu, abychom šly pryč. Vypadalo to, že pochopila, ovšem pak se to hned před obchodem všechno zvrtlo. Začala mě přesvědčovat, že ten prstýnek moc chci a mám si ho jít koupit, zatímco já argumentovala, že mi přijde zbytečné mi vnucovat dárek, který se mi nelíbí a je drahý, při naší finanční situaci. A tak jsme se začaly dohadovat a já se rozbrečela. Byla jsem nechána s větou: „Jen si zase začni brečet...“ ve městě. Nějakou dobu jsem tam opravdu stála, a pak jsem jela domů. V trolejbusu jsem zavolala kamarádovi s očekáváním, že určitě nemá čas. Jaké bylo překvapení, že měl čas a ještě jel zrovna v zadní části vozu, kam jsem  nastoupila. Prošli jsme se a trochu se mi udělalo lépe. Od toho dne jsme následující tři dny měli tichou domácnost. Vyměňovali jsme si pouze dopisy, protože to byla jediná forma komunikace, jak na sebe nezačít křičet. Vylila jsem do nich svoje pocity a to, že mě mrzí, že je mi dvacet, ale máma mi nevěří a nenechá mě ani vybrat si věci podle mého vkusu, že o mně lidé říkají, že jsem hrozně moudrá a rozumná, ale ona to tak asi nevnímá, a že by mi stačila obyčejná večeře. Že mě mrzí, že mě vnímá jako sobeckou mrchu, která si neváží věcí. Myslím si, že ty dopisy ani plně nepochopila, neboť vždy reagovala na nejmenší blbosti a zase řešila jen ten prstýnek. Jako kdyby celé vylití srdce bylo zbytečné. Jelikož potřebovala stejně pomoct s hledáním druhé práce a lepením lišt v koupelně, museli jsme spolu začít zase komunikovat a vypadá to u nás doma jako dřív.

Moje oblíbená vilová čtvrť pod naší školou.
Když to tak vezmu, svoje narozeniny jsem oslavila ve čtvrtek, jelikož čtvrtky jsou randící dny, a tak mě Jirka vytáhl na večeři. Zakázala jsem mu dát mi jakýkoliv dárek, pokud to nebude levandule. Tu v zimě nesehnal, a tak z toho vyšla jen večeře, což mi nevadilo, naopak jsem po té nevydařené středě byla ráda za nemateriální dárek. Ten den měl pohřeb bratranec, ale já tam nešla, abych se tam nepotkala s otcem, který však měl těsně před obřadem opět epileptický záchvat, a tak se ani nemohl dostavit. Také jsem tam nechtěla být a cítit napětí ve vzduchu z toho, jak chtějí obvinit H. Protože tam nešla, pravděpodobně to od ní bylo zbabělé. Kdyby tam šla, bylo by to od ní opovážlivé, že tam vůbec leze. První tři týdny v lednu byly emocionálně dost náročné, ovšem zvládla jsem to. Jako spoustu jiných dní, a to mě dostává k dárku, který jsem vlastně od maminky dostala. S velkou pravděpodobností ho nikdy nesundám.

Dostala jsem peníze, abych si dárky vybrala sama. Chtěla jsem v úterý zajít na lov. Zpanikařila jsem. Převrátila jsem celý pokoj vzhůru nohama a uvědomila jsem si, že jsem během pečlivého nedělního úklidu vyhodila přáníčko s hotovostí do popelnice. A tak jsem v pondělí okolo dvanácté večer prohlížela popelnici. Naštěstí tam přáníčko stále bylo. I s hotovostí. Následující den jsem tedy vzala peníze a šla do města. Měli jsme mít češtinu, kde jsme se koukali na Spalovače mrtvol, ale jelikož jsem to ještě nedočetla, vypařila jsem se dřív. Nejdříve jsem zaskočila do optiky. Maminka měla dlouho v šuplíku brýle, které nenosila ráda, a tak jsem je s jejím svolením vzala, aby mi v optice vyměnili skla. Potom jsem se chtěla zaskočit objednat na vyhotovení druhého dárku, ovšem měli hodinu a půl čas a já představu dárku v mobilu. Šlo se na věc. Možná už vám došlo, možná jste to viděli na instagramu: Nechala jsem se potetovat.

Bojím se jehel a bolí mě i trhání obočí. Říkala jsem si, že dvacet je věk, kdy už je člověk dospělým, a tak k tomu patří i jakási odolnost vůči bolesti. Rozhodla jsem se tedy nechat si vytetovat list jinanu. Jednou jsem na instagram dávala překlad básně Jinan dvoulaločný od Goetheho, kterou pro mě přeložil Benda. Ještě krátce předtím a od té doby trvá má láska k tomuto majestátnímu stromu.


Tento lístek v Číně bývá,
v zahradu mou byl donesen.
Jisté tajemství odkrývá,
budiž myslitel potěšen:

Jedná se o jedno bytí,
jež vedví se rozpoltilo,
či o pár, co zvolil k žití,
by vcelku se naň mluvilo?

Pátraje po vysvětlení,
odhalil jsem pravdu asi –
což z mých písní cítit není,
že též jsem sám, však dvouhlasý?


Tento lístek v Číně bývá, nyní je i na mé ruce.
Můj jinan není tolik rozpolcený. Nese myšlenku, že jsem toho hodně vydržela a ještě toho určitě mám hodně vydržet, neboť jinan je živoucí fosilií. Přežil minulost. Dokonce jinany přežily katastrofu v Hiroshimě. Kromě toho symbolizují moudrost, což je něco, co obdivuji, a ráda bych dosáhla stavu moudrosti. Tím, že jsou staré, tak propojují moji lásku ke starým věcem a historii. Jelikož mívají často dva laloky, jak se píše v básni, tak pro mě mají význam dvojice. Platí to ve vztahu k lidem, tedy že jsem společenský člověk a potřebuji být v lidské blízkosti, ať už je to partner nebo kamarád. Kromě toho je to spojení více tváří, které mám. Každý člověk má víc tváří, aspoň si to myslím. Jinak ho znají lidé v práci, jinak přátelé a jinak rodina. Dále je to v mém případě propojení jakési ženskosti, tedy přijetí sama sebe, s užitečným, tedy tím, k čemu jsem byla vlivem vývoje rodinné situace a také pokroku doby přivedena. Je to složité na vysvětlení, ale není to jen jakýsi módní doplněk, proto jsem se jen pousmála nad tím, když mi maminka řekla, že jsem si měla nechat vytetovat něco modernějšího. A to netuší, že florální motivy jsou docela moderní. Což mě přivádí k mé oblíbené secesi, ve které mají jinany taky hojné zastoupení. Nebudu zde zapírat, že kromě hlubokého významu to má i estetickou stránku. :-D Pokud tedy uvažujete o tetování a jste z Brna, určitě doporučuji Dragoon tattoo. Tetoval mě Jiří, jelikož muže tohoto jména od minulého září nějak moc přitahuji. :-D Pokud máte tetování, ráda si přečtu něco o tom vašem, pokud se rádi podělíte.

Fotka jednoho talentovaného spolužáka ze třetího ročníku.
Z veselejších událostí se mohu třeba pochlubit školním plesem. Ten se konal ještě před mými narozeninami. Na školním plese se druhým rokem konalo Stardance aneb když profesoři tančí. Tento koncept na ples vymyslel loňský maturant, který ovšem již nebyl přítomen na druhém ročníku, jelikož již není mezi námi. K uctění jeho památky ředitel povolil, aby se akce konala. Byli jsme ve čtyřech párech. Obíhala jsem více profesorů, ale žádný nechtěl. Dokonce jsem zkusila i jednoho hudebkáře, který mě nikdy neučil, ale sdílí kabinet s naším latinářem. Ten odmítl také. O čtrnáct dní později, když jsem již vzdala svoje naděje na vstup na ples zadarmo, mi kluci z oktávy volali, že mě ten profesor po škole hledá, že si to rozmyslel. Trénovat jsme začali pořádně v lednu, ples byl třináctého. Trénovala s námi jedna absolventka bigy, která tančí profesionálně, a také Sára. Týden před plesem jsme změnili koncept na Popelku (Po plese mi profesor řekl, že mě tak přezdívali, když mě hledali, protože jsem se mu ani nepředstavila). Tančili jsme valčík. Profesor sice chodil do tanečních, ale od nich netančil, a tak jsme ho to museli i naučit. Nejsem romantická, ale svých devadesát sekund slávy jsme si v tu chvíli, kdy jsem se snažila být co nejladnější, opravdu užila. Trénovali jsme před vyučováním, po něm i o přestávce. Dva dny před plesem se mi podařilo sehnat od spolužačky Lenky, která se mnou chodí na francouzštinu, šaty. Den před vystoupením jsem pak sehnala boty. Opravdu popelkovské, protože jsou velikosti třicet pět a byly v celém Brně jediné světlé. Nevím, zda je unosím, ale na ty dvě minuty jsem si je koupila. Asi se hodí mít takové boty, když mám tak malou nožku. Nikdo mi je totiž půjčit nemohl a nechtěla jsem k bílým šatům mít černé boty. Nejsem zvyklá na vystupování před lidmi. S profesorem jsme předtím pili. Oficiálně mě na ples pozval Vašek z oktávy, ten se této soutěže také účastnil. Tančili jsme spolu velmi málo, protože se mi povedlo se ještě před samotným vystoupením dostat do nálady. No a pak to bylo magické. Já na konci tanečního parketu přicházím z davu, „princ“ znuděně čeká uprostřed parketu, já přijdu, okouzlím ho a tančíme. Zazvoní zvony a já zase utíkám do davu. Během tance jsem byla v jakémsi transu, jelikož si vůbec nepamatuji, zda jsme zatančili ze sestavy všechno. Vím, že hned na začátku se mi zachytil podpatek do šatů a hlavou mi proběhla myšlenka, že musím nohu dostat ven, i za cenu zničení šatů a následného oplakávání těžce vydělaných peněz, abych je Lence zaplatila. Šaty to přežily a my také. Po vystoupení mě profesor pozval na whiskey, a pak jsme seděli u stolu a povídali si. Odcházeli jsme oba poměrně brzo, v jedenáct. On potřeboval stihnout vlak a na mě čekal milý. Celou dobu jsme si povídali o škole, literatuře, hudbě. Kamarádky si ze mě dělaly a asi dělají legraci, jelikož tento profesor má podle všeho na škole fanklub. Nejvíc kamarádkám vyrazilo dech, že jsme si potykali. Normálně bych si s profesorem nepotykala, na naší škole běžná praxe, pokud mě učí, ale tím, že mě nikdy na nic neměl a mít nebude, proč ne. :-)

Skácelova, odkud jezdím z doučování. Miluji tento typ světla.
Zapomínám. Hodně. Vždycky jsem si pamatovala i bezvýznamnosti, ovšem nyní se mi stává, že se lidé vracejí k něčemu z předešlé konverzace a já to prostě nevím. Stejně jako netuším, kdy a komu jsem řekla, že bych chtěla mít doma krejčovskou pannu, a pak jsem ji dostala. Pamatuji si školní záležitosti, ale vlastní život mám tak nějak v mlze. Stává se mi, že se mě máma zeptá, co jsem měla ve škole k obědu, a já vůbec nevím. Stačí, aby mi odpadly nějaké hodiny ve škole, a já už zmatkuji, co je za den. Jsem schopná takto milému vykládat spoustu historek stále znova. Pamatuji si, co jsem přečetla, takže nemám problém, že bych nevěděla, kde navázat v knížce, když se mi ztratí záložka. Musím si však každé setkání psát do diáře, a i tady mám problém si vzpomenout a ten diář vůbec otevřít. Doufám, že to se mnou dělá přemíra kofeinu a nutnost udělat maturitu, ačkoliv se tím nestresuji. Občas mě chytne záchvat neschopnosti, a pak mám úzkost, že neodmaturuji, protože zapomínám veškeré maturitní otázky, co už jsem se naučila, že si vytáhnu něco hrozně hloupého (Třeba husity, ekonomii a Shakespeara, který není špatný, ale hrozně mě nebaví a mám jiných osmnáct knížek, které bych si ráda vytáhla). Ráda bych si vytáhla něco z psychologie, novověku (první světovou nebo pak něco z dvacátého století) a třeba Edisona, Rozmarné léto nebo Kafku. V angličtině mám nejraději taková zvláštní témata, třeba společnost nebo vztahy. Nejhorší témata pro mě jsou jídlo, cestování a nakupování.

Moje oblíbená kombinace, kterou nosím většinu času.
Měla jsem v tomto pololetí okolo devadesáti zameškaných hodin, jelikož jsem byla dvakrát nemocná a chytala mě hodně lenost. Když víte, že se ve škole nic neděje a druhý den píšete test, raději zůstanete doma a učíte se, no ne? Asi to praktikuje více lidí, jelikož naše třída vyniká absencí, ovšem na vyšším stupni máme nejlepší třídní průměr. Já se vlastně nesnažila mít tak dobré známky, ale povedlo se mi mít nejlepší známky za celé čtyři roky na gymplu. Bude to tím, že mi odpadl zeměpis, chemie, fyzika, a tak mám na vysvědčení jen jednu dvojku, a to z matematiky. K mému velkému údivu, jelikož jsem čekala trojku, avšak poslední test jsem sama (a na to jsem nejvíc hrdá) napsala na jedničku. Nabrala jsem si na doučování ještě jednu holčičku, tudíž volného času mám málo, takže si musím moudře plánovat učení, schůzky i volnočasové aktivity. Druhá holčička se jmenuje Markétka, je to spolužačka první holčičky. Na rozdíl od ní však vidím výsledky. Pamatuje si poznatky i z doučování před třemi týdny, zatímco první holčička to neudrží ani deset minut. Do školy chodím ráda, zvlášť když jsem teď maturant, protože náš rozvrh mi přijde moc příjemný. Máme hodně na devátou, takže se vyspím, a pak mám ráno i čas se obléknout tak, jak chci, aniž bych pro rozespalost nepoznala tričko od pyžama. Horší je, že jsem začala chodit pozdě, protože mám horší orientaci v čase, než jsem měla předtím. Takže vyjdu třeba o tři minuty později z bytu, a už se to se mnou veze.

Tohle je Líba. Ženská lebka, kterou mají
u milého v polici. Naše společnost.
Snažím se číst vlastní četbu, nejen maturitní. Tu chci koneckonců v únoru dodělat, abych se mohla věnovat ostatním věcem k maturitě. Ze svých věcí mohu doporučit Udělej si ráj, což je soubor krátkých textů, ve kterém autor nahlíží do vnímání Čechů, sám je totiž Polák. Potom Náhradní život, kniha o životě siamských dvojčat narozených v Makedonii. Na pozadí jejich příběhu se odehrávají zásadní události Makedonie v rámci Jugoslávie, a později jako samostatného státu. Nyní čtu Mechanický pomeranč, jelikož jsme byli se třídou na divadelním představení studentů JAMU. Představení bylo neuvěřitelné, nečekala jsem, že mohou studenti hrát tak dobře. Pokud máte možnost navštívit představení v Martě, jen do toho. Je to hodně experimentální, takže to není pro každého. Knihu jsem začala číst předtím, jenže jsem ji nestihla dočíst a ještě ji dočítám. Potom si musím přečíst maturitní knížky a vypracovat je, mám na to týden: Stařec a moře, O myších a lidech, Velký Gatsby, Rozmarné léto, Audience, Edison. Většinu své maturitní četby jsem četla, ale chci si to osvěžit. Musím vypracovat i Spalovače mrtvol, kterého jsem četla minulý týden. A pak Válku s mloky, Bílou nemoc a Farmu zvířat a 1984. Poslední dvě čekají, až je probereme ve škole, protože jsme se k Orwellovi ještě nedostali a nechtěla bych ho dělat víckrát. Jde totiž vidět, že každý učitel má u zkoušení zájem o něco jiného. Kromě toho na mě čeká Nadsamec od Jarryho, Lolita a nějaká poezie od Seiferta. Již zmíněný profesor mi půjčil svoji oblíbenou knihu, k té se chci také dostat.

Povedlo se mi dostat se na projekt o uvědomění romské identity. Program se odehrává v Německu, takže se tam chystám. Nikdy jsem v Německu nebyla. Musíme se tam dopravit sami, náklady jsou financované organizátory. Spolupodílí se na tom Terezínský institut. Bude to pro mě dobrá zkušenost, jelikož si budu muset zařídit celou cestu (už nyní vím, jak zhruba pojedu, asi třináct hodin) a hlavně si ověřím svoji angličtinu. Pokud se mnou pojedou další spolužáci ze školy, tak doufám, že se moje organizace nezhroutí a my nezůstaneme trčet někde v Drážďanech :-D. Moje organizování vždycky perfektně vycházelo, až dokud jsem nezačala chodit s Jirkou. Mám pocit, že od té doby, když něco naplánuji, tak se to pokazí. Třeba že mi zavolají, že není možná rezervace v čajovně, a tak běháme po Brně a sháníme, kam bychom se na poslední chvíli uvelebili. Jirka mě učí experimentovat a improvizovat. Když jsme naposledy byly ve volném bytě jeho babičky, nebylo tam nic moc k jídlu. Málem skončil se zavařenými broskvemi. Našla jsem mouku, mléko, vejce a olej, a tak jsem mu v jednu ráno udělala palačinky. Tohle jsou okamžiky, které jsou nad všechny dárky a romantická gesta, nad cokoliv jiného. Moc ráda vařím pro jiné lidi, i když nejsem zrovna bůhví jaká kuchařka. A taky to bylo první jídlo, které jsem pro něj udělala. Vypadal spokojeně.

Černý čaj, káva, kakao, anýz, mléko, cukr. Experimentujeme.
Snažila jsem se o svém novém vztahu moc nemluvit, abych to po tak krátké chvíli nezakřikla, ale nějak se to nepovedlo. Právě Jirka se mnou byl na Mechanickém pomeranči, a potom jsme šli do čajovny. Připojila se k nám Rézinka s přítelem a Grabinka. Jirka není na lidi moc zvyklý, a já neumím moc vést konverzaci ve větších skupinách, tak to bylo takové rozpačité. Zachovala jsem se i docela nevychovaně a byla otočená k druhému páru zády, což jsem si uvědomila až později, díky Grabince. Cítila jsem se následující den příšerně, musela jsem odejít z angličtiny a vydýchat to na záchodech. Zamrzelo mě totiž, že Réza měla pocit, že ji nemám ráda a myslím si, že je hloupá. Prý delší dobu. Přesně s tímhle u lidí bojuji. Jenže se mi náklonnost horko těžko dokazuje. Omluvila jsem se, ale nejsem si jistá, jestli to pomohlo. To ukáže čas. Kromě takových drobných přátelských vycházek nemám ani moc náladu bývat s lidmi. Asi je to tím počasím, že jsem ráda doma a sama, něco si přečtu, poslechnu a jsem spokojená. Věřím, že moje nadšení pro lidskou společnost přijde s paprsky slunce.

Prý jako z reklamy na spodní prádlo. Znamínka v cenně.
Také se mi trochu proměnil šatník. Abych se přiznala, měla jsem vždycky mindrák ze svých malých ňader. Sehnat podprsenku, která má správný obvod hrudníku, ale také malé a nevycpané košíčky, pro mě byl nadlidský úkol. Naštěstí se do módy zase vrátily, možná už dřív, ale já si toho nevšímala, bezkosticové podprsenky. Myslela jsem si, že to si plochá holka nemůže dovolit, ale spletla jsem se. Nikdy jsem se necítila lépe. Košíčkovou podprsenku už bych si na sebe asi nevzala. Připadám si víc svá a přitažlivější. Smířila jsem se se svým malým poprsím a mám ho ráda, protože mi dovoluje nosit právě tento typ podprsenek. Také jsem si pořídila kárované kraťase, nosím pod ně černé punčocháče a jsou asi nejvíc nošenou kombinací za tuto zimu. Černé punčocháče prostě dělají nádherné nohy.

Doufám, že lednový nápor informací vás neudusal a rádi si přijdete přečíst další deníčkový zápis, až se zde objeví. Ráda si přečtu, co se událo vám, jen se v komentáři nebojte svěřit. Také ocením, pokud mi třeba doporučíte nějakou hudbu či blogy na čtení. Moc již blogy nenavštěvuji, ale snažím se alespoň pár a ráda bych zase začala. :-)

11 komentářů:

  1. To byl vskutku náročný leden,
    co se týče vyměňování těch dopisů s mamkou - nejspíše sama pod náporem svých vlastních i tvých emocí prostě ignorovala důležitá fakta v těch psaních, ne snad aby tě zranila, ale spíše, že to bylo prostě jednodušší než čelit realitě :-)

    Ale taky si myslím, že ty příjemnější lednové chvilky stály za to a je třeba je více udržovat v paměti, aby tě ty neveselé události nestahovaly dolů :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stály a je to přesně to, co bude tak nějak symbolizovat ten leden, až se na to budu zpětně koukat.
      Víš, u nás doma je to těžké. Když jsem mámě říkala, že mám nízké sebevědomí, a proto se se mnou ex rozešel, řekla mi, že nechápe, proč mám jako nízké sebevědomí. Když jsem řekla, že mě nikdy nepochválila, moje dobré známky a chování brala jako samozřejmost, že mi akorát vždycky říkala, že jsem tlustá, tak mi řekla, že tohle nikdy nedělala. A to prostě nevysvětlíš. Pak začneš pochybovat, jestli to není jen v tvé hlavě. A pak hledej pravdu. :-)

      Vymazat
  2. Já bych tak šla plesat...

    Podprsenka nádherná, já na ně furt v krámech koukám, ale mně by to asi nevyhovovalo, já potřebuju větší podporu. Taky mě na nich štve to, že bych je hrozně chtěla nosit na odiv, protože jsou krásné :D

    Co se paměti týče, takhle to mám celý život. Lidi okolo mně ví často víc z toho, co jsem říkala a dělala, než vím já sama, nejvíc to mám s nejlepší kamarádkou, která má vzpomínky, o něž jsem dávno přišla.

    Akorát je na prd, že díky tomu mám pověst člověka, který si nepamatuje nic, a přitom to není pravda. Mám neskutečnou paměť na různé věci, často takové, které si ani pamatovat nechci. Pamatuju si silné pocity a k nim se vázající vzpomínky. Nebo úplně random věci, které vůbec nechápu, proč si pamatuju. Knihy, samozřejmě, některé slovo od slova. Filmy a seriály, co jsem kde četla, články, blogery, lidi, některé konverzace, které neumím přiřadit k člověku, ale vím, o čem byly, nebo lidi, se kterými jsem kdysi hojně konverzovala, ale vůbec už nevím o čem, pamatuju si jen pocit z nich. Někdy si taky pamatuju něco, co ten druhý ne, ale pak mi to nevěří. Jednou jsme se takhle s panem M. rafli ohledně směru, kterým máme jít v Londýně, abychom narazili na jeden obchod, kde jsme kdysi byli. Věděla jsem na sto procent, že je to doprava, pan M. se mi ale vysmíval a tvrdošíjně razil doleva, načež nadával, kde to sakra je. Samozřejmě, že jsme to pak našli na druhé straně, ale stejně ten jeden incident nepomohl, aby mi uměl přiznat, že taky občas něco vím :D

    OdpovědětVymazat
  3. Tyhle lidi s dvoucentimetrovou kerkou, který se označují za potetovaný, mě strašně baví. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě zase baví lidi, co nechápou nadsázku, popřípadě zveličení pohledem jiné strany. Mám spoustu potetovaných přátel, takže opravdu se nepovažuju za někoho fakt drsnýho, ale kdybych tohle ukázala svojí babičce, ať odpočívá v pokoji, asi by mě vydědila. Je to celé o pohledu. Jsem však ráda, že jsem ti přinesla do večera trochu zábavy, protože té nikdy není dost. :-)

      Vymazat
  4. Doufám, že tvůj únor bude radostnější než byl leden :) <3 Jinak úplně souhlasím, co se týče těch podprsenek, dřív jsem ze svého plochého hrudníku a díky svému bývalému příteli, měla dost komplexy, ale teď už si vůbec nestěžuju, miluju tyhle krajkový bralety a obecně se mi to začalo líbit mnohem víc, asi k tomu pomohla i ta moje změna orientace, ale už bych neměnila :D
    To tetování je nádherné, strašně se mi líbí, jaký to pro tebe má význam i jak vypadá samo o sobě <3 Já moc nechápu, když si někdo dá tetování, které pro něj nemá žádný význam, ale hlavně,že je zrovna teď populární. Osobně bych nechtěla mít tetování, které mají stovky dalších lidí, ale to už je věc každého :) Docela mě mrzelo,když přišlo do módy si nechat tetovat takové ty lesní motivy jako vlky a srnky apod., protože do té doby jsem nad něčím takovým dost uvažovala. Teď se mi hodně líbí hand poke tetování od Duhovky, hlavně takové ty linie a čáry a moc bych to chtěla, vyjadřuje to pro mě takovou krkolomnou cestu životem a zároveň se mi to hrozně líbí, ale nejdřív si na to musím našetřit a hlavně mám taky hrozný strach, což je možná k mým sebedestruktivním sklonům trochu divné, ale fakt mám z bolesti dost strach :D Ale i tak se do toho určitě dřív či později odhodlám :)

    OdpovědětVymazat
  5. Nečekala jsem, že pro mě bude tak těžké číst tenhle článek. Mám pocit, jako bych se v něm o tobě dočetla víc, než mi kdy kdo o sobě řekl. A tak si říkám, že by bylo spravedlivé ho i okomentovat. Akorát k některým věcem nemám slov, a vyjádřit se neumím.
    Taky jsme měli ples, minulý pátek. Bylo to fajn, i když jsem nakonec trošku brečela. Svou třídu jsem tak dlouho neměla ráda, a oni neměli rádi mě, jenže teď se to tak nějak převrátilo, asi jsme trochu dospěli, nebo si začínáme uvědomovat, že se za ta léta vlastně moc neznáme, a najednou mezi ty lidi chodím ráda. (Jsem na osmiletém gymplu, to je hodně dlouhá doba.) Tancovat moc neumím, jsem na rozdíl od tebe takový slon v porcelánu, a v lodičkách mi po půlnoci začaly odumírat nohy. Bílé šaty ti moc sluší. Taky máš hezky ostříhané vlasy. Řekla bych, že docela neobvykle.
    Taky se bojím, že si u maturity vytáhnu něco hrozného. Hlavně co se týče angličtiny. Dělám školní maturitu, tu těžší verzi (ale zase bez psané části, což je dobré), a třeba téma Meaning of life bych dostala dost nerada. Nebo téma Obecná charakteristika filozofie, to je taky děsné. Co se týče knížek, zbývají mi ještě asi čtyři, jednu teď zrovna dočítám, do Shakespeara se mi taky nechce, nemám ráda renesanci, i když je to hrozné, takhle říct, že nemám ráda určité období. Lolitu jsem četla a byla to spolu se Sophiinou volbou ta nejděsivější knížka, jaká mi kdy prošla rukama. Kdybych si mohla vybrat znova, ani jedno bych nečetla. Ne že bych jim neporozuměla nebo že by byly špatně napsané, jen mě znechutila ta syrovost a surovost, jíž byly plné. Naopak, moje nejoblíbenější knížka z povinné četby je Pěna dní, na tu nedám dopustit.
    (pokračování v druhém komentáři -__-)

    OdpovědětVymazat
  6. (pokračování)
    O idylických vztazích se mi čte hrozně těžko, ačkoliv vím, že bych to vám všem šťastným měla přát. Jenže mi to nejde. Když jsem byla mladší (a hezká), dělala jsem si z chlapců legraci a utíkala jim, a nakonec jsem si nikdy nenašla nikoho, a v poslední době kvůli tomu pláču docela často. Jsem takové přerostlé děcko, v některých ohledech až příliš přestárlé, a v jiných zas směšně naivní a nevinné.
    Tvoje tetování je pěkné. Na hezkém místě. Já taky mnohokrát přemýšlela o tetování, jednu dobu jsem i byla docela přesvědčená (a chtěla jsem malý leknín někam na žebra, právě podle Pěny dní), jenže nakonec jsem od tohoto nápadu utekla. Děsí mě, že bych na sobě měla něco napořád, navíc jsem sama pro sebe ještě nepřišla na význam kreslení obrázků na kůži. Mnohem raději zůstanu tabula rasa. Na ostatních se mi tetování většinou líbí, na rozdíl od piercingů, které se mi zdají nechutné. (Já třeba nemám ani náušnice a představa, že bych měla nosit jakýkoliv šperk, mě znechucuje, ale to je extrémní případ.)
    Líbí se mi tvoje kárované šortky. Já mám teď oblečení, které můžu nosit, moc málo, protože je mi všechno velké. Od minulého roku jsem si ještě pořádně nenakoupila, protože na to tak nějak nemám. Takže teď nosím to samé pořád dokola, a doufám, že si spolužáci nemyslí, že to neperu (ne to samé jako jednu věc, ale to samé jako třeba sedm svetrů, šestery šaty,...)
    Podprsenky bez kostic jsou super. Už bych si na sebe žádnou s kosticemi snad ani nevzala. Nemůžu nosit takové ty úplně nevyztužené bralety, ale po mnoha letech jsem konečně sehnala podprsenku, o níž mohu říct, že je hezká, a to by se mi dřív opravdu stát nemohlo.
    Já taky patřím k lidem, které hrozně zamrzí, když jim někdo sdělí, že nemá tak obecně náladu na lidi. Já jsem totiž odmalička taková odstrkovaná a jakmile se se mnou někdo chce bavit, většinou jsem mu vděčná (hlavně tedy tváří v tvář - když mi nějaký náhodný týpek napíše, že jsem kočička, beru nohy na ramena, aby bylo jasno). Jenže je jasné, že taková nenálada prostě přijde a nedá se s ní nic dělat, a tak se to snažím respektovat. O tom svět přece je.
    Jsme hrozně rozdílné osoby, ale momentálně nás spojuje maturita, což je pěkné. Řekla bych, že obě máme dost dobrou možnost ji zvládnout, ale kdyby náhodou ne, svět se neboří. Zdá se mi hrozné, jak se z nezvládnuté zkoušky dělá katastrofa, a jak je dotyčný vždy málem vyděděn ze společnosti (ale možná je to tak jen na naší nafoukané škole). To jsem se do toho ale zase zamotala - takže, měj se hezky a zas někdy něco napiš.

    OdpovědětVymazat
  7. Nebojíš se, že tvůj blog objeví tví spoulžáci?

    OdpovědětVymazat