25. prosince 2017

S rudými rty ke konci roku a ještě dál

Pusťte si libovolnou klasiku a s chutí do článku plného netušených překvapení v životě Slečny v roláku. Dovolila jsem si připravit pro sebe ještě hrnek, můj krásný půllitrový, zlatého mléka. V mém podání je to mléko, voda, kurkuma, skořice, pepř, zázvor a med. Jsem totiž churavá, moje imunita byla oslabena přílišným ponocováním a nečekanými horkostmi zamilovaností. Možná mě oslabil i nekonečný vír společenských událostí.

Když to tak vezmu, v září se ve škole ještě nic moc nedělo. Každý tušil, že už jsme maturanti, ale že je to ještě docela daleko, i přes varování profesorů, že nám to rychle uteče. Zlomovým bodem byla Praha. Můžu to tady říct na plnou pusu. Na třídní výlet do Prahy jsem se těšila i netěšila. Moje nejlepší kamarádka tam nejela, protože tou dobou pobývala na úplně jiném místě, ovšem pořád to mohlo být super. Povedlo se mi, bohužel, ten samý den urazit jednoho pro mě moc významného člověka, se kterým si vyměňuji e-mailovou korespondenci, také mi bylo špatně od žaludku, a to vyvolávalo akorát nervozitu, jelikož Rút měla čtyři dny zpoždění. Samozřejmě jsem věděla, že když je člověk nervově v háji, a ještě ke všemu se mu mění denní režim, nemůže čekat, že vše bude přesné. Ovšem i tak to ve mně vyvolalo strach, že jsem samodruhá. Což není po rozchodu to, co by holka zrovna chtěla. Večer po představení se očekávalo, že naše třída půjde s naší třídní si někam sednout. Moje třída moc ráda mluví o tom, co by ráda, ale pak se málokdy dostane k činu. A tak se stalo, že jsme stáli všichni před divadlem. Já vždycky takové věci iniciuji. Došly mi síly, tak jsem čekala, že to udělá někdo jiný. Došel tam mladý profesor latiny, na kterého všichni dají, protože je charismatický, a tak bylo jasné, že se to celé pokazí. Kluci s ním odešli do hospody a my holky jsme šly do kavárny s třídní. Celou cestu jsem brečela, bylo mi blbě z lidí. Styděla jsem se za ty prázdné tváře, které nedokážou říct, co by chtěly, které jako kdyby neměly vlastního úsudku a hlasu. A hlavně mi hlavou běžely různé myšlenky.

Co když opravdu čekám dítě? Jsem matka, ale vlastně jsem k tomu i nemocná, co kdyby se mu něco stalo? Taky jsem si neustále přepočítávala tu pravděpodobnost, že by se s Bendou mohlo něco zvrtnout. Jak ironické by to bylo, když od mých šestnácti se nikdy nic nezvrtlo? Dokonce jsem se neubránila a psala jsem mu. A pokud by se opravdu tohle mohlo stát, tak je Praha pravděpodobně jediná akce, kterou si ještě můžu naplno užít, protože ještě nikdo nic neví. A co pak? Koukali by se na mě skrze prsty? Těhotná holka na církevním gymplu, kde se sice na nějaká pravidla nehraje, ale přece jen… Byla by ta chytrá holka zklamáním všech? Ať už by šlo o členy rodiny či o profesory? Jestliže jsem na škole neznamenala nic, odcházela bych s nálepkou „ta holka, co otěhotněla před maturou“? S mámou by to asi seklo. Hrozně osobně jsem si vzala to, že bych si chtěla někam sednout s naší třídní, ale pokud nepůjde ještě někdo ze třídy, tak to udělat nemůžu. Protože student, který tohle dělá, je přece vlez do prdelka. Až si mých slz v kavárně všimla naše třídní. Vzala si mě bokem a já zcela zrušila jakékoliv barikády mezi studentem a učitelem a všechno jí vyklopila a omluvila jsem se jí za svoji třídu, i když to nebyla moje vina. A ona to přijala a řekla mi, že je ráda, že to tak dopadlo, že se úplně zděsila, když došel ten mladý profesor, protože s ním taky mohla odejít celá třída, protože si je vědoma toho, že se čtyřicítkou už sranda není. Myslím si, že se až moc vnímá jako stará. Nikdy jsem nepotkala ženu s takovým půvabem a bohémstvím. Kdybych byla opačného pohlaví, určitě bych se zamilovala.

No, moje nervy se uklidnily po panáku osmdesáti procentního rumu, který jsem pocucávala. Zachovala jsem se tehdy lehkomyslně, ale něco ve mně mi říkalo, že je to opravdu nervy a nic nového ze mě nevzejde. Časem snad ano, protože děti bych moc chtěla, ale teď ne. A pak jsme byli pozváni na klučičí pokoj. Vím, že klukům vždycky vadí, že si nakoupí alkohol a holky jim ho vypijí, tak jsem jim řekla, že jim to nechci pít, ale řekli mi, že můžu, tak jsem trochu pila. Zase z toho byla další den kocovina, přidalo se k tomu nachlazení a hádejte, kdo přišel? Ano, Rút. Takže jsem nevěděla, co dělat dřív. Na odpolední program jsem nešla a s Aničkou K. jsme jeden den Prahy proležely na pokoji. Také jsme se vydaly na nákup jídla, to mám v mlze a připomíná mi to horečnaté snění Ing. Prokopa z Krakatitu. Při odjezdu z Prahy jsem zase měla chuť křičet. Strašně jsem se těšila do liduprázdného Brna. Praha byla krásná, ale těch lidí. A taky mi lezli na nervy spolužáci, protože jsme byli ve velkých pokojích a já potřebuji svoje soukromí. A taky druhý večer se všichni napárovali a já tak nějak zůstala sama. A proto jsem se těšila domů. Cestou domů všichni ve vlaku seděli pospolu, jen já seděla vedle nějaké cizí paní a naproti byli také cizí lidé. Tohle sice bylo odloučení, ale ten opačný typ, ten, kdy si připadáte jako vyvrhel společnosti.

Po Praze jsem byla nemocná, asi měsíc. Kromě toho se však můj život totálně zamotal. Jednou jsem nemohla spát, tak jsem si v sobotu ve dvě ráno udělala účet na seznamce. A poznala jsem tam tři Jirky. Začala jsem s jedním randit, bylo to příjemné, ale připadala jsem si jako milenka, kterou si někdo vydržuje. Vydělával, tak proč by za mě nezaplatil, ale měla jsem pocit, že se mi city snažil dávat najevo materiálně a po tom já neprahnu. A také jsem se cítila jako v okovech. Potřeboval dívku, která by mu obětovala vše, jenže já taková nebyla. Chodím ven s kamarády a kamarádkami, občas chci mít čas jen pro sebe. Tady jsme narazili. Když už jsem byla rozhodnutá to utnout, vytasil se na mě s obřím čokoládovým srdcem. Rozbrečela jsem se, řekla jsem, aby ho dal sestře. Byli jsme na její prodloužené a já z toho měla příšerné výčitky svědomí, protože jsme si názorově v mnoha věcech nesedli. Musela jsem to tedy ukončit. Pak tu byl další Jirka, ten byl moc milý, měli jsme si pořád co říct, ale nepřeskočila jiskra. A tak mu zůstal status kamarád. S posledním Jirkou jsme si psali měsíc, než jsme se viděli. Má hodně charakteristický styl psaní, s Grabinou jsem si z toho dělala legraci, protože mluvil jako slovník. Používá hodně odborných slov. Když navrhl, jestli se uvidíme, nepočítala jsem s tím, že jiskra přeskočí. A ona přeskočila, dokonce mluví jinak anebo já si na to zvykla a přitahuje mě to. Právě tento Jirka dal rozuzlení celému chuchvalci vztahů. Do toho jsem totiž zjistila, že asi něco cítím k Metalistovi, i když náš vztah byl jen s výhodami a přátelský. Jenže pak jen z mé strany bylo vzplanutí, a tak jsme to zahráli do outu. Nyní jsem zamilovaná. Nechci tu toho moc psát, protože je to velmi čerstvé. Nechci si to zakřiknout. Našla jsem mámě jednoho pána na seznamce, scházejí se zatím jednou za týden a vypadá to nadějně. A také se jmenuje Jiří. :-D Po dvaceti letech máma zase chodí na milostné schůzky, a myslím si, že jí to svědčí. Konečně už neposlouchám tolik řečí o tom, jak je stará a ošklivá. Nikdy jsem nevěděla, co na to odpovědět, když se kolem ní netočil žádný muž, nyní aspoň mám argument. :-)

Kromě toho jsem začala komunikovat i s novými lidmi v kamarádských vztazích, třeba s úžasnou Kačí, což je taková Sára paralelní třídy, lituji, že jsem ji poznala až tento rok pořádně. A s Chymem, kterého jsem také poznala na seznamce. S tím chodíme do kina, divadla a jíme mrkev. Protože proč si po představení nezachroupat? Také mi pomohl s předěláváním podlahy u mě v pokoji, to byla také bojovka. Jeden týden v říjnu jsme přestěhovaly s mámou nábytek do jejího pokoje, aby se srovnala moje podlaha. V ten samý týden jsem byla dokonce poprvé na koncertě. Brhi mě jemně dotlačila jít s ní a její kamarádkou na Thoma Artwaye. Nelituji toho. Když tam hrál akordeonista, měla jsem slzy v očích, protože mi to připomnělo chvíle, kdy jsem jen tak ležela v posteli a Benda hrál na akordeon. Pak u nás Brhi spala, což mi moje máma také vyčetla, ovšem z toho jsem si hlavu nedělala. Důležité je, že nemusela spát na nádraží. Jinak jsem byla na stužkováku jedné třídy a ve dvou divadlech. Jednou s Chymem a s Michelle, kterou jsem tak poprvé viděla osobně, a podruhé s Chymem a jeho spolužákem. To je tak, když vám odpadnou lidi a ten samý den sháníte záskok. :-D S Chymem a s Grabi jsme byli na skandinávském podzimu v sále Břetislava Bakaly. Jestli jsem to ještě někdy nezmínila, tak koukejte na skandinávské filmy. Jsou kouzelné. Buď jsou velmi humorné, anebo mají hloubku a lyriku. Nic z toho není prvoplánového.

Také jsem byla poprvé na hodech, u mé spolusedící Marti, ještě s P. a jeho slečnou. Nečekala jsem nic extra, protože jsem vůči takovým akcím trošku skeptická, ovšem mile mě to překvapilo. Hlavně jsem se bála, že budu celou dobu sedět, ale na hodové zábavě jsem si dokonce zatancovala. Marťa donutila jít i svého introvertního bratra, obdiv, že to tam vydržel. Když se posilnil vínem, začali jsme spolu i mluvit, a později jsme chodili co chvíle tančit. Sice jsme se jen ploužili, ale i to mě nabilo energií. Vlastně jsem zjistila, že mi tanec neskutečně chybí, a tak jsem se přihlásila do školního Stardance, které bývá na školním plese. Vždy tancuje student a profesor. Nemohla jsem ukecat žádného profesora, tak jsem to vzdala. Ovšem pak mi psala organizátorka, že jí jeden z profesorů napsal, že si to rozmyslel, a že se mnou bude moc rád tančit. Ten profesor mě neučí. Poznala jsem dalšího Jiřího. :-D Uvidíme, jak nám to půjde.

Kromě toho se mi zadařilo i pracovně. Naše třídní mi dohodila doučování jednoho souseda. Kluk je moc sympatický a látku chápe hned, takže mám po každé doučovací lekci velkou radost. Pak doučuji ještě jednu slečnu, ta si mě našla na internetu, a ta je méně chápavá a asi ani nemá zájem něco vědět, takže mě to spíše demotivuje. Naučila jsem se přes to přenést. Mám vždy snahu a dobrý úmysl jí něco předat a vím, že chyba, že si z toho nic nevezme, není na mojí straně, a tak už mi není hloupé si za to brát peníze. Abyste věděli, jak absurdní to je, tak ji doučuji zeměpis a dějepis. Vždy jsem si myslela, že jsou to předměty, které si člověk musí přečíst a zapamatovat. Proto mi přijde hloupé něco takového doučovat, ale pokud jejím rodičům nevadí, že za to vyhazují peníze, asi můžu být ráda, že mám stejně peněz jako za dvě hodiny v chladném krámku se zeleninou. Tam ostatně pořád chodím, protože je to jistota. A také si tam odpočnu od školy, protože tam chodí moc milí stálí zákazníci. Baví mě poslouchat staré lidi, jak vypravují o svém životě. Supluje mi to prarodiče, které nemám. Navíc jsou vždy vděční, a to jim třeba jen naberete třicet dekagramů kysaného zelí a oni vám děkují, jako kdybyste vynalezli lék proti rakovině. A to mi vždy zlepší den, protože pak vím, že aspoň něco má smysl.

A co se týče studia, tak mi pomaličku dochází, že vlastně je stejně krátká doba přede mnou, jako už je za mnou, tudíž se budu muset rozloučit už brzy se svou školou. Kdybych mohla, zůstala bych tam. Občas si děláme legraci s kamarády, že se tam vrátíme, že budeme sedět v kabinetě vedle našich oblíbených profesorů:

Já: „Chtěla bych sedět s N. v kabinetě. A tvoje malý dětičky by mě chodily prosit o slitování, že jim nemám dávat tu známku z diktátu na sas, nebo jim doma namlátíš.“
K: „Hele, plánuju sedět v kabině s Y., tak aby se tvoje dětičky nestřídaly u mě s těma mýma.“

Taky každý bere maturitu po svém. Někdo ji má hodně na háku, někdo se připravuje průběžně a někdo dělá takovou přípravu, že se divíme, že ještě dýchá. Žasnu, jak jsou ti lidé schopní a zodpovědní. Jsou cílevědomí a je vidět, že chtějí maturitu udělat, na vysokou se dostat a udělat ji, protože je to bude bavit. A jedna taková slečna ještě do toho zařizovala náš stužkovák. Obdivuji, jak to zvládá. Spolusedící na francouzštinu maturuje z matematiky, takže cokoliv může, vyjadřuje matematicky. Třeba na konci našeho vystoupení vytleskáváme kružnici, v jeho pojetí tedy množinu všech bodů vzdálených stejně od středu. Já na sobě zatím pociťuji jen to, že vše přirovnávám k psychologii a filosofii. Hodlám totiž odmaturovat ze základů společenských věd, dějepisu, češtiny a angličtiny. Bude to fuška, ale doufám, že to dám. Vypracovávání otázek do češtiny mě hrozně baví, i když je dělám moc podrobně. Mám však radost, když vidím, že si je i někdo ze třídy vytiskne a učí se z nich. Když už si dám tu práci s materiály, dávám je totiž svým kamarádům k mání. :-) Překvapuji i samu sebe, protože zvládám do toho číst i svoje knihy. Konečně vyšel třetí díl Geniální přítelkyně, tak teď, když jsem nemocná, se ho snažím rychle dočíst, protože se necítím pak provinile, že nečtu knížky do školy. Užívám si posledního ročníku, protože mám kromě dvou hodin matematiky jen předměty, které mě baví. Čekala jsem na to dvanáct let a vyplatilo se to. Přijímačky na vysokou zatím nehrotím, pořád si říkám, že mám čas. Dřív chci oslavit dvacetiny, než řešit tohle. A přijde mi neuvěřitelné, že mi za necelý měsíc bude dvacet. To pískle, které sotva začalo číst, už nebude ani náctileté. Rozhodla jsem se, že si nechám jako dárek od maminky zaplatit tetování. Ovšem pořád mi maminka předhazuje, že musím dostat ještě něco zlatého. Ano, opakuje se scénář z osmnáctin. A tak jsem svolila ke zlatému prstýnku. Akorát mi nechce dovolit mít ho na malíčku, musím ho prý mít na prsteníčku, bez ohledu na to, že jsem zvyklá nosit prstýnek na malíčku. Prý se v naší rodině nesmí revoltovat.

Rok 2017 se pomalu chýlí ke konci a já si uvědomuji, že se můj život za těch dvanáct měsíců neskutečně proměnil. A někdy jsou ty změny jen v rámci jednoho týdne a jsou tak náhlé, že tomu sama nevěřím. Jedna ze změn, která je pro mě hrozně nepochopitelná a které se děsím, je, že se mi kluci na základní škole smáli, že jsem ošklivá. A nyní? Nyní mi sem tam moje maminka řekne, že nejsem úplně ideální, ale přesto se mi stává, že na sebe strhávám pozornost mužů. Těší mě to, jenže se děje buď to, že se někdo do mě neopětovaně zamiluje, nebo se mě právě pro moje „obdivuhodné“ vlastnosti bojí. A tak mám vztahy dost komplikované. Vlastně mám spoustu kamarádů, mužů, a nejsem si zcela jista, jak mě vnímají, jak bych se k nim měla chovat, aby si to nevyložili nějak mylně. Děsím sama sebe, protože si připadám jako rozžhavené světlo, které vábí můry, dokud se ty můry nespálí. Nikdy nejednám s úmyslem někým manipulovat či mu ublížit, a přesto když se to stane, mám z toho špatný pocit. Také snadno podléhám tužbám a rozum jde stranou. Chci se naučit svoje touhy projevovat jen ve správný čas, a to si dávám jako určité předsevzetí do dalšího roku. A jestli k něčemu tento rok byl dobrý, tak ve tříbení kamarádů a přátel. Neustále se dostávám do nových situací, kde musím projevit schopnost s lidmi komunikovat, či se naučit říkat ne, to mi dělá strašlivý problém. I když vím, že mám spoustu práce, sotva mohu odmítnout zajít do kina či na kávu. To jsem celá já. Začala jsem se líčit, bohužel, maturita k tomu přispívá. Někdy spím jen čtyři hodiny denně, navíc piji víc kávy, než můj obličej snese, a tak zakrývám aspoň pár nedokonalostí. A když mám náladu, tak k make-upu přidám i rudou rtěnku. Vždy jsem ji nosila jen do divadla či na plesy, nyní se nebojím ji nosit i do školy. Přiznávám, že mě k tomu inspirovaly dvě slečny. Jedna moje spolužačka, která se jednoho dne rozhodla začít rtěnky používat, a tím dodává svým hipster outfitům ještě většího kouzla a jedna kvintánka, aspoň podle mého odhadu, které červené rty moc sluší.

Článek jsem rozepsala před čtrnácti dny, tak k němu dolepím ještě Vánoce. Jsou to neuvěřitelně kouzelné svátky, pokud je lidé nehrotí a nesnaží se dokázat sobě a ostatním, kolik dárků a v jaké hodnotě kupují. U nás doma se Vánoce vždycky hrotily, protože máma je velmi pořádkumilovná, tudíž už čtrnáct dní přemisťuje a přerovnává drobnosti v bytě a já mám strach vzít si sušenku, abych nenarušila pořádek. Ovšem díky tomu čtrnáctidennímu předstihu byl samotný Štědrý večer moc příjemný. Zavolali nám rodinní příslušníci, maminka s nimi měla i hodinové telefonáty. Nemusely jsme toho dělat tolik. Udělaly jsme naše tradiční chlebíčky s domácí pomazánkou (brambory, cibule, zavařovačky, majonéza a hořčice), salát a řízky. Cukroví nám letos pekla moje spolusedící Marťa a je nejúžasnější, protože chutná jako od babičky. Po večeři jsme poseděly, abychom si odpočinuly, a pak jsme šly rozbalovat dárky. Nebylo jich mnoho a všechny byly praktické, alespoň z mé strany. Mamince jsem dávala převážně kosmetiku, protože tu ona si během roku nerada sama kupuje, protože nechce utrácet. Vzala jsem svůj notebook a podívaly jsme se na novou Krásku a zvíře. Byla jsem na tom tento rok v kině s Marťou, moc se mi to líbilo, tak jsem to chtěla mámě ukázat. Později jsme si zase pouštěly na youtube písničky, které má maminka ráda. Hlavně Nickelback a potom od Imagine Dragons jednu, které říká Panda, ale jmenuje se Thunder. Na kutě jsme ulehly někdy ve dvě ráno. 

Šlo o druhé Vánoce, které jsme po sobě slavily samy. Dřív s námi byl táta, ale zvlčil, a tak už ho na Vánoce nezveme. V září jsem se rozhodla dát k šetření neplacení alimentů, a to bylo naposledy, co se mi ozval, aby mi poděkoval za to, jaká jsem zlá, a pak aby mi řekl, že si nechá udělat testy DNA, jestli jsem opravdu jeho. Tímto nařkl maminku z cizoložství a mě vlastně zapřel. Z právního hlediska by mu to v jeho dluzích ani nepomohlo, a i kdyby to by mě nebolelo tolik, jako to, že mi někdo, kdo je hlavní postavou mého dětství, řekl, že nejsem jeho dcera. A to i přesto, že když vedle sebe stojíme, jsme podobni jako vejce vejci. I přes jeho alkoholismus jsem ho vždy ctila jako tatínka, ale od září nevím, jak o něm mám smýšlet. Vánoce byly svým způsobem krutou připomínkou toho, že něco nefunguje, jak má. 

Chtěla bych znovu napsat některé články, protože názorově se pořád vyvíjím, a tak možná se někdy dostanu k článku o Rút, a možná zase poupravím svůj profil. Nebudu však slibovat, protože nevím, kdy si najdu zase čas a chuť usednout na několik hodin k počítači a sepsat článek. Vždy mě pobaví myšlenka, kterou vyslovila naše třídní. Prý bych měla napsat knihu. Jenže já nemám o čem psát (a jedna na sexu založená utopie, se kterou jsem přišla v hodině angličtiny, se nepočítá) a už vůbec ne čas a píli. Všichni si myslí, jak je jednoduché pro mě psát dlouhé texty, ale popravdě je musím psát na jeden zátah. A cožpak se kniha dá napsat na jeden zátah? Nedá, leda by to byla desetistránková novela. :-D Nadále tedy budu jen konzumentem psaného slova. A snad, pro některé z vás, nadále oblíbeným blogerem.

Moc vám přeji, abyste v nadcházejícím roce byli šťastní a hlavně zdraví. A modlím se, aby v celém světě, v naší zemi, v mém městě vítězilo dobro a spravedlnost. Myslete na to, až budeme volit prezidenta, a až budete dělat rozhodnutí či budete požádáni o pomoc. Dobré skutky vám možná nic materiálního nedají, ale dají vám dobrý pocit, i když nevěříte v Boha, a to mohu potvrdit! :-)

10 komentářů:

  1. je hezké mít Tě zpět, silnější, vyzrálejší, ale pořád Taychi :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, škoda jen, že nevím, komu přesně patří moje díky :-)

      Vymazat
  2. Vidíš, já znám Jirků taky spoustu, ale naštěstí s nimi nic co do činění nemám. Dřív se kolem mě motali Martinové (nebo já kolem nich), ale nakonec zvítězil Pavel.

    Držím ti palce se vším. Se vztahy, se zdravím, s rodinou, s maturitou, se životem obecně. :)

    (PS: Volba prezidenta mi uteče doslova o pár dní...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Volby prezidenta mi sice neutekly, ale cpaly se doslova všude. Až mi z toho bylo kolikrát nevolno.

      Vymazat
  3. Ty brďo, to byl rok... :o Držím palce, ať se to k dobrému obrátí! :)
    Jojo, to s těmi komplikovanými vztahy... Já v tom mám už nějakou dobu bo*del, dostala jsem košem po té, co jsem si myslela, že už konečně něco bude (furt jsem neměla vztah a je mi 20), a jednomu člověku jsem nejspíš svou (pokračující) nerozhodností hrozně ublížila, což mě strašně štve a cítím se kvůli tomu provinile...
    Jo a náhodou seš hezká! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musíš to mít opravdu od srdce, jakmile se do něčeho přinutíš, nemusí to být dobře. A nemít ve dvaceti vztah není nic špatného, znám takových lidí spoustu a určitě na vás na všechny někdo čeká. :-)
      Děkuji za komentář a držím palce.

      Vymazat
  4. Cítím se blogově zahanbeně, z nedostatku času stojím letos za prd a moje předvánoční i povánoční pokusy vyzněly poměrně do prázdna - bodejť, nedosahují ani půlky takové kvality jako tohle.

    Ale třeba to zas přijde, snad až budu doma. Momentálně jsem ovšem extrémně vydeptaná počtem rozepsaných článků, které mi navíc přijdou zpětně naprosto o ničem a nemám vůli je dopsat. Ale to je asi zase taky tím, že na to hlavně vůbec nemám čas. Mám to stejně - musím psát na jeden zátah a článek takového kalibru dá někdy i víc než hodinu. No a mám já snad někdy hodinu či víc, kdy mě nikdo neruší? No nemám. A proto ty články za 2017 skoro všechny na prd, alespoň mně tedy vůbec nebaví.

    Prosímtě ty a ošklivá, to mě úplně rozčiluje. Sice jsme se nikdy nepotkaly, ale jsi jedna z mých virtuálních "girl crushes", podle mě jsi krásná, máš nádherný vlasy, krásnou pleť, kouzelný úsměv, perfektní osobitý styl, sluší ti to s brýlemi i bez nich, a rozhodně ti sluší barevné rtěnky. Takže pokud má někdo nějaký názor jako že nejsi fešná, tak ať se jde třeba utopit do studny, protože kurně jsi, a to jsem na holky dost vybíravá.



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prosím tě, tvoje články jsou kvalitní, čtu je vždycky ráda, když se k nim dostanu, tak buď rád a nehuč, Františku! :-D
      Bože, díky, tohodle si hrozně cením. Víš, že hrozně cool slyšet, že se nějaké holce fakt líbím, i když mi to vlastně může být fuk. Ale to mi holky děláme, ne? Patláme na sebe různé věci, a jediný důvod je, abychom se líbily ostatním holkám, protože chlapi tomuhle nerozumí a nechápou, proč to na sebe cpeme. Já prej nejlépe vypadám totálně rozcuchaná a rozespalá :-D

      Vymazat
  5. Náhodou jsem narazila na tvůj blog (zaujala mě přezdívka a fotka) a musím říct, že se moc příjemně čteš :)
    Vidím, že jsi měla náročný konec roku, co se týče otce, je mi to moc líto a zároveň tě chápu, můj (ne)vztah s ním je taky dost složitý a nešťastný. Tak držím palce, ať už je jen lépe, zvládneš maturitu a vůbec vše :)
    Btw. Jsi hrozně krásná a úplně souhlasím s komentářem nade mnou :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Heh, rodinné vztahy jsou komplikované. Děkuji za příjemný komentář, musela jsem hned prozkoumat tvůj blog a vlastně goodreads a všechno :-D

      Vymazat