2. dubna 2017

Můžu si pohladit beránka?

Už jste někdy na poslední chvíli zjistili, že vám odpadli všichni lidi, kteří s vámi měli jít do divadla? Znáte někoho, kdo má dlouhý partnerský vztah, který vypadá zcela idylicky, ačkoliv není? Drbali jste někdy ovci na hlavě a krmili jehňátko z flašky? Ať vás zaujala jakákoliv z těchto otázek, vezměte si sušenky, čaj či kávu a najděte na ni odpověď. 

Během března se neudálo moc velkých událostí, avšak mnoho změn se stalo a děje. Nejde ani tak o změny očima viditelné, ale o vnitřní změny v mé duši. Březen se stal symbolem vztahové krize, která odstartovala ty vnitřní změny. S Bendou jsme spolu šest a skoro půl roku, to jest od dvanácti let. Chápete, že v této době jsme oba prošli mnohými změnami. Já bohužel za poslední rok dva začala sklouzávat ke špatným změnám. Když jsem měla blbou náladu (nebo úzkosti), tak jsem si vylévala vztek a trýzeň na Bendovi, byla jsem sarkastická, cynická a mluvila o tom, jak se chci zabít. Ve zkratce, samozřejmě to bylo daleko hlubší. Důvodem těchto záchvatů, při kterých on trpěl, jelikož mi chtěl moc pomoct, ale nevěděl jak, byla asi touha být někým jiným. Uvědomuji si to zpětně. 

Stejně jako mají slečny toužící po plochém břiše nějaké představy o ideální životosprávě a odrazu  v zrcadle, já tak měla spoustu ideálů a představ o tom, jaká bych chtěla být, abych byla skvělá. To, že jsem v těch dvanácti začala chodit s klukem a že v patnácti, kdy teprve začínaly ostatní dívky první vztahy, já byla šťastně zadaná a „udržela“ jsem si ho, byl zázrak. Jenže jsem věděla, že to tak nemůže být napořád, pokud nebudu ideální přítelkyně. Na internetu, v knihách, v jiných médiích často vidíte příklady ideálních žen. A já se nechala trochu semlít. Podvědomě. A abych ho neztratila, začala jsem prostě být jiná. Já si myslela, že je to dobře a on mi pak řekl, že se mu to úplně nelíbí, že by chtěl starou Klárku. A také že se občas cítí, jako kdyby ho to spíše stravovalo, než že by se cítil šťastný. Vyvrcholilo to večer po Carmen, o které napíšu potom, když jsme měli jít spát. Chtěli jsme si užít, ale já najednou nemohla. Měla jsem už z předešlého týdne v hlavě to, co řekl: Nevím, jestli tě ještě miluji tak jako dřív... A tato otázka mě pořád pronásledovala. 


Během té noci jsem mu to řekla a padla slova jako mám tě rád jako člověka, ale možná je čas jít zase dál. Bylo mi fyzicky špatně. Hodně jsem brečela, chtělo se mi zvracet a celé tělo se třáslo. Dvě hodiny jsme to řešili a došli k názoru, že to zkusíme, že já zkusím být sama sebou a on bude pozornější, i když to asi už víc ani nejde, a uvidíme, zda to půjde překonat. Pokud ne, tak se nedá nic dělat a půjdeme od sebe. Znamenalo by to přeci, že jsme si šest let předávali to důležité a už není co, tak je čas jít dál. Celý březen mi pak trvalo, než jsem se dala z toho dohromady, jelikož navenek to bylo dobré, ale moje myšlenky se točily jen okolo toho. Najednou ta jediná jistota, okolo které se točil můj svět, byla ta tam. Ty vize společného žití  a rodiny... Ano, byly to jen vize a nikdo je nechtěl do puntíku splnit, ale stejně. Následkem toho teď procházím životem a nejsem schopna plánovat nějak dopředu, protože člověk neví, co se za rok stane. Následkem toho jsem měla několik záchvatů pláče, což je neuvěřitelné, protože sama od sebe jsem dlouho neplakala. A on mi vždycky pomohl, protože jsem se přestala uzavírat do sebe. Báseň na fotce je z jednoho sborníku, který nám donesl profesor do literárního semináře. Nějak mi k tomuhle sedí. Koresponduje to se zlepšováním života a s tím, že občas o smrti prostě přemýšlím. Protože co je jisté, když ne smrt? Všechny nás to přece jednou čeká.

Hodně jsem v poslední době sama se sebou. Poslouchám hudbu, procházím se, čtu si. Mimo školu se vídám jen se dvěma lidmi: s D. a Bendou. D. je přítel, kterého jsem poznala na interpals. Hodně dlouho jsme si psali, než jsme se viděli osobně. Kromě osobních setkání spolu hodně komunikujeme na skypu. Přátelství s D. je jiné než má ostatní přátelství. Je hodně intimní a niterné. No a občas se teda pokouším o nějaké narušení samoty. Jedním takovým byla kavárna s Grabinkou, která se vrátila na dva dny z Rakous, a Rézinkou, ale bohužel to na mě nezapůsobilo dobře, takže jsem odešla relativně brzo a ten večer strávila spíše s Bendou, předtím jsem hodinu brečela, a tak mi vychladla tortilla, kterou jsem si cestou k němu koupila. Pak jsme se koukali na Policejní akademii, takové odlehčení, protože nemusíme vždycky koukat na výkvěty kinematografie. A dělali jsme to, co máme oba nejraději. Lenošení. Já si právě myslela, že to ve vztahu být nemá, že proležet spolu celý den je ztráta času a může to vést k rozpadu vztahu. Jenže když jsme oba rádi líní, asi je blbost se násilně tlačit do nějaké aktivity, ne? Takže už nechci dělat nic extra, zvláště pokud nemám žádný plán. Když plán je, prostě to uděláme. Třeba včera jsme si sedli do okna a nacpali si dýmku, bylo to velmi příjemné a já se cítila jako čerstvě zamilovaná. 

„L'amour est un oiseau rebelle
Qui nul ne peut apprivoiser.“ Carmen
Asi už čekáte na Carmen, že? Byla jsem na Carmen už loni, avšak moc se mi líbila, takže když Bendova švagrová napsala na facebook, že shání někoho, kdo by s ní šel, přihlásila jsem se. Hlavním důvodem bylo utužení vztahu, jelikož jsem z jeho švagrové neměla moc dobrý pocit. Cílem tedy bylo ji víc poznat. Bohužel hodinu a půl před začátkem jsem se dozvěděla, že ze čtyř lidí tři odpadli a samotné švagrové taky nebylo dvakrát dobře. Psala jsem každému, o kom jsem tušila, že by se mnou mohl jít, volala jsem a nic. Tak jsem se třemi lístky na víc musela jít sama. Cestou do Janáčkova divadla jsem se však stále nechtěla smířit s myšlenkou, že jdu do divadla sama, protože to nedělám. Pokoušela jsem se přemluvit dva mladé muže. Jeden váhal, ale nakonec mě odmítli. Pak jsem cestou potkala starší manželský pár, ti by šli, ale zrovna spěchali někam jinam. Poslední byla babička, která šla také do divadla, avšak na jiné představení. K tomu všemu mi Bendův bratr přivezl lístky pozdě. Všude chodím včas, takže když dojel, bylo po sedmé. Nechtělo se mi rušit při představení, je to přece nezdvořilé. Přemýšlela jsem, že se na to vykašlu, ovšem něco mě stejně nenechalo a šla jsem. U dveří ve vestibulu stála maličká slečna a s někým telefonovala. Vypadala trochu sklesle, tak jsem se jí zeptala, jestli nepotřebuje jeden lístek, že mám a můžeme spolu dovnitř. Zmateně jsme rychle šly. Během několika pauz jsem se dozvěděla, že je to veterinářka pracující v Česku. Pochází z Peru a původně sem jela jen skrze stipendium. Už tu zůstala. Docela jsme si rozuměli, protože česky uměla perfektně. Po divadle jsme se rozešly bez předání kontaktů. Bylo to kamarádství na jeden večer. :-)

V Brně jsme měli od třináctého března prázdniny. Část jsem byla u Bendy, pak jsem byla doma a ve čtvrtek jsem jela za spolusedící Martinkou k nim na vesnici. Moc ráda cestuji vlakem a navíc jsem chtěla takto na jaře také poznat znovu kousek venkova, protože nemohu jezdit k babičce jako v dětství. Martinka byla dost dlouho nemocná, takže skoro měsíc jsem ji neviděla. Měly jsme si hodně co říct a k tomu všemu se jim narodilo několik jehňátek. Chovají totiž ovce. Nikdy jsem osobně jehňátko neviděla. Mohla jsem ovce i hladit a krmit je chlebem. Nejvíc mě dostala právě jehňátka, mají bílá a pak dvě černá. Uchvacovalo mě, jak ta roztomilá stvoření cucají z láhve. Připomnělo mi to krmení mé neteřinky. Kromě toho mají psa Roka, border kolie, ten taky chtěl mléko a hrozně rád jehňata olizoval :-D. Přespávala jsem tam. Večer jsme se koukaly na dva filmy. Já navrhla Co jsme komu udělali? a Martinka měla v počítači Rafťáky. Oboje jsem viděla poněkolikáté, ale stejně mě to vždycky baví, zvlášť když to vidím s někým druhým. Martinka mi nechala svoji obrovskou postel, plnou polštářků nebo plyšových oveček, a já se vyspala nejlépe za předchozí dva týdny. Na venkově se prostě spí jinak. Po snídani jsme šly opět k ovcím a pak jsme seděly v houpačce a povídaly si, zatímco slunce teprve začínalo hřát. Hodně mi to připomnělo rána u babičky, když jsem koukávala, jak táta pracuje na zahradě. Pak Martinka uvařila a já po obědě jela s jejím tátou domů, protože měl cestu do Brna. Nejvtipnější byly rozhovory s jejím bráchou. Je starší, ale stydlín. Ve čtvrtek sotva pozdravil a v pátek ráno u snídaně se mnou normálně i mluvil o škole. Asi přišel na to, že přede mnou se stydět nemusí. :-D 

O víkendu měla máma noční, tak tu přespával D., což byla dost bojovka. Asi chápete, že cizí kluci v bytě nejsou žádoucí, protože... je to divné, když jsou dva opačného pohlaví sami v bytě. Jenže já se bojím být sama doma, když má máma noční. Nejdřív jsme vyhlíželi, jestli se u nás v oknech ještě svítí. No a pak jsme si povídali, pili víno a moc jsme toho nenaspali. Ráno jsme se museli zdejchnout dříve, než došla máma z práce, ale bohužel D. není z Brna, takže mu autobusy jezdí dost hloupě o víkendech. Udělali jsme si velkou ranní procházku s různými odbočkami. Cesta od nás na tu zastávku, odkud mu to jede, normálně trvá pět minut tramvají. My to šli aspoň hodinu :-D. Já pak šla domů a okamžitě spát. V deset jsem lehla a ani si nepamatuji, že bych měla čas o něčem přemýšlet. Ve dvě jsem vstávala, stejně jako máma. Nastala prázdninová neděle a uvědomování si, že plány na prázdniny nejsou ani z části splněné. Hlavně že jsme si stihla napůjčovat přes prázdniny asi čtrnáct knížek. :-D

A kdybyste se někdy hodně nudili a vlastníte pinterest, můžete se podívat na ten můj, který mám momentálně zřízený díky jedné kamarádce. Kdysi jsme si vytvořily vlastní svět na hraní hry podobné dračáku, a tak si zde soustředíme materiály, ty jsou však v soukromých nástěnkách. Pro vás je tam jedna složka nazvaná Láska, kam dávám vše, co mě nějak zaujme, a pak historie a umění. S přicházejícím sluncem totiž nálada na obrázky a barvy roste. Koneckonců tento týden už jsem na sobě měla svoje letní ananasové tílko. A propadla jsem už před Vánoci lakování nehtů, tak jsem konečně mohla vytáhnout žlutý lak. Pokud byste postrádali inspiraci na hudbu, mohu doporučit tento seznam židovských hudebních skladatelů. Vždy si tam někoho vyberu, a pak objevuji jeho skladby na youtube. Příští článek bych ráda věnovala buď názoru na ženskou sexualitu nebo jinému tématu, pokud ho udržím v hlavě. Přeji vám příjemný víkend a hodně energie do následujícího týdne. :-)

16 komentářů:

  1. Hele, přesně tohle se mi stalo taky. Než mi došlo, že i knížky jsou jen něčí fantazie...
    Ohledně lenošení ve vztahu,je to stejné jako v kamarádství: pokud spolu můžete půl dne ležet na dece, nemluvit a číst si, je to stejně hodnotně strávený čas, jako byste byli někde na výletě.
    Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, ani se nemůžeš vrátit k tomu, kým jsi byla dřív. Jak stárneme, nabíráme více zkušeností a znalostí, které nás ovlivňují a formují. Ale tak se holt budeš muset najít znovu. Ostatně, to je stejně nikdy nekončící proces, protože se pořád budeš měnit a překvapovat sama sebe. Tak hodně štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, tohle mi došlo a jsem ráda, že jsi to zde napsala :) Člověk se ve světě plném informací musí hledat častěji než dřív. :)

      Vymazat
  2. Neuvěřitelně obdivuji.
    Ten Carmen podnik (mám strach oslovovat cizí lidi).
    Tvou sebereflexi.
    Ananasové tílko.

    Dobrou noc a hodně štěstí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti Chloé. Také jsem měla strach oslovovat cizí lidi, jenže jsem se to musela naučit. A pokud ty lidi už nikdy neuvidím, nedělá mi to problém :D.

      Vymazat
  3. Pro takový zvenku celkem idylický, ale jinak nic moc vztah nemusím chodit daleko... držím nám palce oběma, ale u sebe vážně nevím. Některé věci na sobě člověk prostě nezmění, a když, tak leda samovolně svým tempem, ale ne pod nátlakem. Ale to se prostě stává, jak říká Cirrat, všichni se vyvíjíme a v podstatě mi přijde hrozně zvláštní, až nereálné, aby se dva lidi vedle sebe vyvíjeli úplně stejným směrem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, jsou věci, které člověk nezmění, ale tohle všechno, co bylo bodem úrazu, bylo způsobeno společností a mým snadným podlehnutím. A tak to změnit mohu.
      A rozhodně se dva lidi vedle sebe nemají vyvíjet stejně. Já to vidím na nás. Jsme oba hrozně jiní, i přístupem k povinnostem nebo názory. A koníčkama taky, ale spolu je nám prostě dobře. :-) Držím ti palce.

      Vymazat
  4. Na všechny první otázky jsem odpověděla kladně a pak i bez sušenek a čaje jedním dechem přečetla tvé písmenkování. Ani nevíš, jak moc tě chápu...a jediné, co k tomu můžu říct je - na divadlo a vlastně jakoukoliv kulturu nikdy neřeknu ne! Kdyby ještě někdy něco náhodou, tak určitě jdu!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasněže to zvládáš i bez čaje, ale já neumím začínat už články jinak než tím, že píšu o pití :D
      A příště si vzpomenu a napíšu ti! :)

      Vymazat
    2. Haha, je fakt, že já často piju čaj, ale většinou právě, když píšu:D To je hudba, čaj a psaní:D Tak super, těším se!

      Vymazat
  5. S tím přátelstvím na jeden večer se mi to strašně líbí! :) Je to super, jen tak si poznávat lidi, klidně na krátko. :) Škoda, že já se vždycky bojím někoho jen tak oslovit, asi bych se to měla naučit. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se taky vždycky bála, ale prostě to ze mě vyprchalo. :-)

      Vymazat
  6. Ta fotka s tou ovečkou je roztomilá :D :)

    http://neverforgetneverlookback.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že je?! No a teď ji jdu přemluvit, aby si změnila profilovku na fb :D

      Vymazat
  7. Moje milá Taychi, slečna v roláku. Panečku, tolik roků a kam se člověk posune.
    Už jsme se potkaly na blogu, ovšem já ráda měním adresy, tak nejspíš nebudeš v obraze – což ale vůbec nevadí. Alespoň začínám s čistým štítem.

    Každopádně. Velmi pěkně se mi to všechno četlo, nejspíš tě tu budu navštěvovat častěji :) Přeji ti hodně štěstí v znovuobjevení se a hlavně ve vztahu. Základ je, že jste schopní o tom mluvit :)

    Nejvíce ze všeho mě zaujala tvá fascinace jehňátky. Měla bych těm našim věnovat nějaká článek, to je docela dobrý nápad! Mamka chová kamerunské oveny, momentálně máme Rozárku, Glorii, Matyldu a Huberta, a nejnovější přírustky beránky Huga a Jonáše. Hugo je Hugo z hor, protože má bílé ponožky, které vypadají jako sněhule :) Sice nevím, jaké to je krmit malé mněhně z lahvě, za to vím, jaké to je, když se týdení jehnička přijde přitulit a ocucává prsty. Nebo když jsem se snažila zachránit Štepánka, který se narodil do těch třeskutých mrazů a Glorie se na něj vykašlala. To jsem se snažila Glorinku rozdojit a donutit toho malého, aby se přisál... nakonec to ale dobře dopadlo :)

    Zase se ukážu ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Cirrat byla ve svém komentáři velice výstižná. :) A já k tomu musím dodat, že vás oba obdivuji. Být spolu přes šest let a to od dvanácti, to je pro mě něco nepředstavitelného. právě proto, že člověk se lety vyvíjí a v tomto věku to platí dvojnásob. A držím vám palce!

    Pro Tebe to byl březen, pro mě únor, tedy období vztahové krize. Na jednu stranu bohům žel, na tu druhou bohům díky, ta moje vyústila v ukončení čtyřletého vztahu. Ale je fakt, že to pozadí bylo složitější... Každopádně od té chvíle mám pocit, že opět volně dýchám a netíží mě stíny pochybných myšlenek. Najednou zjišťuji, že spousta věcí, které se dříve jevily nereálné, byly vlastně dost jednoduché, jen to člověk nechtěl vidět. A mé skutečné já se cítilo trochu přišlápnuté. Jako by mi nyní narostly křídla.

    Jednovečerní přátelství zní dost zajímavě, asi bych na to odvahu neměla, i když, kdo ví? Dokud to člověk nezkusí, nemůže posuzovat. ;)

    P.S.: Občas si říkám, jestli všechny ty rady a "návody" co dělat pro spokojený a dobře fungující vztah nakonec nezanechají člověku v hlavě ještě větší mišmaš, než měl předtím, co k nim usedl. ;-)

    OdpovědětVymazat