3. ledna 2016

Lžíce v batohu, rukavice na nohách a spánek ve dne aneb trochu divočina

Jak ve zkratce napsat tři měsíce, které jsem zameškala? Pravděpodobně se pokusím vypíchnout jen nejdůležitější momenty a radosti. Dokonce se pokusím udělat to v časové posloupnosti, s čímž mám trochu problém. I když některé lidi znám jen rok, hádala bych se, že je to více. Sice si pamatuji události, ale nepamatuji si je s daty. Na tom musím zapracovat. Stejně tak na pamatování si názvů a interpretů a písní. A vůbec, nečpí z toho trochu novoroční předsevzetí? 

21. října jsme oslavili s přítelem páté výročí. Byla to milá připomínka toho, jak se máma rádi. A proto jsme to neslavili bůhví jak závratně, prostě jsme se k sobě chovali se vší láskou, jak to máme ve zvyku, pokud nejsem zrovna ve svých stavech šílených nálad. Jenže i tehdy je v tom láska. Jen v podobě sebedestrukce, možná. A z jeho strany vždy snad ještě větší, než v normální sluníčkový den. Byli jsme hrát magicy, ale já pak odcházela, protože jsem měla jít na brigádu, na kterou jsem nakonec nedošla kvůli určitým peripetiím. A už tam ani nikdy neplánuji jít... Někdy v prosinci jsme jeli do Olomouce navštívit druhou polovinu přítelovy rodinky. A byli jsme v čajovně s kamarádem a jeho přítelkyní. Čaj i obsluha stály za houby, ale měli pěkné lžičky. Byla jsem přemluvena si jednu přivlastnit. A tak jako památku na naši nehynoucí lásku a společně strávené chvíle beru tuto lžičku. :-D

Od října chodím do tanečních. V úterý je poslední hodina základního kurzu, pak je 15. ledna barevná prodloužená. Tanečních jsem se bála, ale nakonec se to ukázalo jako super koníček. Tančím ráda, pokud tancuji s dobrým partnerem. Já totiž rytmus neslyším. Umím kroky, ale potřebuji aby mě někdo vedl, což mnoho kluků v tanečních neumí. Naštěstí mám Bendu, který dělá instruktora, a tak se při dámské volence mohu pro něj zastavit. S kamarádkami jsme se rozhodly pokračovat do bronzových tanečních, tak uvidím, jaké to bude. Je skvělé si zatančit, a pak často skončit v čajovně nebo kavárně. Navíc občas chodíme v sobotu do tančírny. Na Mikulášskou tančírnu jsme dokonce pronesli víno, snad poprvé, co jsem porušila nějaký zákaz :-D. S tanečními totiž začala podpora mého pití, samozřejmě jen tak decentně, nikdy jsem se neopila a nemám to v plánu. 

2. listopadu jsme měli šanci navštívit divadlo Pan polštář. Pokud vám to nic neříká, opravdu doporučuji přečíst minimálně tuto povídku, popřípadě zhlédnout někde představení. Za Brno mohu doporučit Burantéatr. Povídku jsem znala ještě před představením, jelikož ji recitovala jedna slečna na předloňské recitační soutěži na naší škole. Pokud se vám podaří si povídku přečíst, moc ráda si zde přečtu vaše reakce, stejně tak pokud jste viděli představení. Další představení bylo v režii Mahenova divadla v Brně. Je třeba zabít Sekala. Nemohu srovnávat s Panem polštářem, protože jde o zcela rozličné příběhy. Když jdete do Mahenky, předpokládáte, že to bude stát za to, a nebyli jsme zklamáni. Na rozdíl od Polštáře nás šlo jen pět. Přítel byl poprvé v Mahence. Takže zážitek i po stránce architektury. Opět mohu jedině doporučit. Nevím, jaký byl film. A nechci zde vyzradit děj. :-)

U listopadu stále zůstáváme. 24. listopadu měl náš taneční kurz bílou prodlouženou. Je to dlouholetá tradice taneční školy, kam chodíme. Málokteré svatební šaty se mi líbí, proto představa, jak mě někdo navleče, byť do plesových, bílých šatů, způsobovala opět špatné stavy a katastrofické scénáře. Nemohla jsem si vybrat ani pořádně šaty, které by se mi líbily, protože jednak nebyly peníze, jednak většinou byly dělané na jiné postavy. Boty jsem měla z tržnice, protože mi bylo jasné, že je unosím jednou a dost. Na začátku jsme dělali polonézu, což je hromadné předtančení, nic těžkého u nás. Potom jsme tancovali mazurku, opět nic těžkého, a pak standardní tance. Bylo jich dost, jelikož jsme museli vytáhnout na parket i rodiče. Naši tam nebyli, tak jsem tancovala se spolužákovým tatínkem. Ten mi dal zabrat, protože místo české polky chtěl tancovat moravskou. Ještě nikdy jsem se tolik netočila :-D. Předávaly se ručně dělané náhrdelníky nejlepším tanečníkům, pak tanečnicím, dávaly se kytičky, mašličkovali se nejlepší tanečníci... Škoda mluvit o tom, jak se jedna třída domluvila a naházela všechno na experta, který waltz tancuje s třiceticentimetrovou mezerou a je neskutečně vyhulený. :-D Po skončení standardní části plesu jsme šli s přítelem domů, protože nás pekelně bolely nohy. Já ušla po chodníku sotva deset metrů a už jsem si zula boty. Přítel mi nasadil na nohy rukavice, já chytila kruhy v sukni a šlo se. Opravdu podívaná. A akci jsem si užila, i když jsem si vůbec nepřipadala jako princezna. Na fotce jsem s přítelem a Grabinkou, která mě vzdělává v kavárnách. Náhrdelník, který mám na krku, mám po babičce. 

V prosinci nás učitelé hodně zkoušeli, protože chtěli mít po Vánocích pokoj. Kromě toho jsme se s Káťou upsali na další polonézu, tentokráte na školním plese. Prosinec se tedy nesl v duchu nacvičování. Skvělý P. je mým tanečním partnerem. Zbožňuji jeho výrazy, když ani jeden nevíme, nebo jeho improvizování. Nacvičuje to s námi dvakrát týdně po dvou hodinách místo školy jedna bývalá lektorka tance. Máme sice kostru, ale pořád něco mění a je to mnohem těžší než ta na bílé prodloužené, taky to dělá jen 32 lidí a ne bůhví kolik jako v kurzu. Naše líbezná, žádoucí třídní nás totiž ukecala a vypadala dosti smutně, když nikdo nejevil zájem, tak jsme se přihlásili. Takže své bílé boty využiji podruhé, tentokrát 16. ledna. Šaty mi půjčila nejhodnější spolužačka Sárinka, snad bude někdo fotit, protože je potřebuji ukázat. 15. ledna máme barevnou prodlouženou, 16. školní ples a 17. mám narozeniny. Druhý týden v lednu bude tedy neskutečně narvaný, ale už budu veliká holka, obrazně řečeno. :-D 

17. prosince byla veliká vánoční párty, kam jsem přišla s hennovým tetováním od Sárinky. Skvěle se zde tancoval standard. Hned po příchodu jsme se vrhli na quickstep a valčík, proto na fotce vypadám tak vesele. Po valčíku se mi vždycky točí hlava. Nevydrželi jsme tam dlouho, protože pak přišlo disko. S přítelem disko netančíme, nemáme rádi a navíc tam na nás začalo být příliš moc opilých lidí (ke konci prý vyhlásili úplnou prohibici). Kvůli ochrance se mi nepodařilo pronést láhev bílého vína, musela jsem ji nechat v keři. Domů jsme šli pěšky, příjemnou procházkou, upíjeli jsme pořádně vychlazeného vína a povídali si. Stavili jsme se i pro lentilky v nonstop potravinách. V jedenáct večer je Brno krásné. Pak jsme si sedli na lavičku, po půlhodině se přesunuli domů na schody, protože jsme nechtěli probudit rodiče. Museli jsme počkat na Káťu, která u Bendy přespávala také, ale zůstávala ještě na akci. Bylo to dlouhé čekání, roztomilé rozhovory, protože jsme vypili jen polovinu láhve, přičemž více jsem vypila já, nebylo to nic trapného. V pátek ráno byla i silná účast ve škole, až to mnohé kantory překvapilo. Císař měl v sobotu osmnácté narozeniny, tak jsme mu v pátek dávali dárek. Nás třináct spolužáků se složilo na láhev Tullamore Dew se dvěma skleničkami. Když držel krabici v ruce, vypadal jak šťastný otec, co poprvé drží novorozeně. :-D

Vánoce jsem trávila v kruhu rodinném, spíše trojúhelníku. Pozvali jsme tatínka. Dva dny se uklízelo, pak se sedlo k večeři, rozbalili se dárky a ten důležitý den byl najednou fuč. Dostala jsem praktické dárky vesměs. Kosmetiku, ponožky, spodní prádlo, pyžamo, deštník a hlavně novou peněženku, protože ta stará už se trhala. Dostala jsem knihu o životě Henrietty Lacsové, to je ta paní, jejíž buňky žijí dodnes. Za peníze od tatínka jsem si koupila nové džíny, jediné které nejsou již třikrát zašívané. A nejdražší dárek je právě kurzovné na bronz. Nejdříve to vypadalo, že se na mě budou skládat kamarádi a dám k tomu peníze na kalhoty, ale naštěstí ne. A jsem neskonale vděčná, protože vím, jak těžké to pro maminku bylo. Kvůli tomu, že se ozvala proti nespravedlivosti, byla vyhozena z práce, a tak si ve svých padesáti musí najít něco nového, jenže se bojí, že nic nenajde kvůli moderní technice. Já ale věřím, že ano. Je skvělá prodavačka a obdivuji, jak si pamatuje tolik cen a kódů. :-)

Silvestr jsme trávili s přáteli. S Grabinkou, Bendou, Pepou a Petrem. Pepa si pamatuje snad všechny písně. A měli jsme problém ho umístit, protože se skoro nevešel do postele se svými dvěma metry. Petr nám přinesl višňové víno, nezdržel se až do konce. Hodně jsme jedli, hráli hry a zpívali. A dívali se na stupidní pořady v televizi. Na Nový rok jsme zase dlouho vyspávali, až se za sebe stydíme. Bylo to poprvé, co jsem byla na Silvestra v kruhu přátelském a musím uznat, že to bylo příjemné. Kdoví, jestli se takto sejdeme i příští Silvestr? :-)

A jak jsem začala nový rok? Po vánočních svátcích, které jsem strávila s nemocí, nastoupila další nemoc, tentokrát jsem od přítele chytila rýmu. Snad to není předzvěst špatné imunity v dalším roce. Grabinka si ze mě piplá hipstera, protože jsem od ní dostala hebký veliký hnědý svetr, určitě se v něm někdy vyfotím. A taky jsem hodně spala. Neudělala jsem zatím vůbec nic. A zdají se mi divné sny. V jednom mě ovládala ďábelské plastelína, toto slovo není ve snáři, a podruhé jsem si při vytahování střepů uřízla prostředníček na pravé noze. Useknutý prst prý znamená ztrátu. To je dost možné, pořád něco ztrácím. Jen doufám, že ďábelská plastelína neznačí žádnou pohromu.  :-)
A vám čtenářům přeji příjemný vstup do nového roku. A podle vzoru spolužáků, byť to u mě nedává smysl, i požehnání. To slovo se mi moc líbí. I když bez toho slova „božího“ to nedává tolik smysl. :-D

5 komentářů:

  1. Hlavně, když se i po pěti letech máte rádi a ne jako já a ten o-němž-se-nesmí-mluvit.
    Do tanečních jsem nechodila, myslím, že to bylo tím, že táta byl proti, ač sám má taneční celé a taky jsem asi ani neprojevila zájem.
    Silvestr poslední dobou trávím pokaždé jinde a s jinými lidmi, ale většinou je to fajn. Letos jsem se předávkovala deskovkama :D a to bylo moc prima.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taneční můžeš ještě napravit, tedy nevím, jak u vás, ale u nás dělají i kurzy pro dospělé :). Deskové hry mám moc ráda, pokud je chápu, což je občas docela obtížné.

      Vymazat
    2. Určitě dělají, ale nejsem si tedy jistá, že by přítel do toho se mnou chtěl jít, když už má taneční za sebou a já bych asi bez něj nešla.
      Ale asi by mi na to ani nezbyl čas, ono 2x týdně trénink (taky tancování:D) a do toho ještě kytara a geocaching vezmou času dost.
      A deskovky dost často nechápu :D, hlavně mám problém se strategiemi a s těmi, kde někoho musím někoho ničit.

      Vymazat
  2. Pět let je naprostá nádhera. :) Budu se těšit, až Ti budu šít šperk na svatbu. :-)
    Žel bohům mě taneční minuly, zprvu za to mohl osobní nezájem a pak, když jsem se pro onu myšlenku nadchla, přesvědčila přítele, tak naši nesouhlasili a sama jsem neměla dost našetřeno, tak z plánu sešlo, tak třeba na to ještě někdy dojde. Teď ve čtvrťáku jsem absolvovala snad čtyři plesy, z toho jeden z nich byl i ten "můj" a naštěstí mi stačily znalosti lidových tanců z letní cimbálové školy, kam jsem pět let jezdívala. :-) ta fotka z prodloužené je moc krásná. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Panebože, mít od tebe šperk na svatbu by byla velká pocta! Klidně bych si od tebe i šaty nechala ušít. A sedm dní a nocí bych v nich hýřila, pak bych je ze sebe nechala svléknout při obřadu uvádění na lože, a následně zase každý měsíc tancovala někde nahá jen s tvým šperkem na krku na počest bohyně země a života. :-D :)

      Vymazat