27. září 2015

Měsíc plný nových zážitků

Teprve konec září, ale já už vytáhla svůj zimní kabát ze skříně. Miluji nošení svetrů, kabátů, šál a šátků, takže je pro mě podzim snovým obdobím. Mohu se pořádně zababušit do peřiny, uložit hlavu na kopu plyšáků a polštářů, číst si a u toho popíjet čaj. To všechno aniž bych umírala na přehřání organismu nebo se musela učit. Školní rok se ještě plně nerozjel. Žiji společenským životem, ale jsem pánem svého času, a tak si mohu říkat, kdy chci s lidmi být a kdy si raději budu poskakovat v domnělém rytmu líně plynoucí hudby na mém hrbolatém linoleu. Našla jsem si čas, abych pročetla sto sedmdesát dva článků, upravila je, nahrála fotografie, opravila nefungující odkazy, správně je zarovnala a promazala. Musela jsem, protože jsem dostala pár signálů, že se čtenáři rádi prohrabávají archívem. Nabyla jsem pár nových zkušeností, takže mohu oživit běžné deníkové zápisky i něčím neotřelým.

První týden jsem měla možnost v rámci Evropských dní (nebo něčeho takového) navštívit se svými spolužáky protiletecký bunkr. Organizoval to P., který se na konci roku s pár spolužačkami začal zajímat o opuštěné stavby v Brně. Mám pro opuštěná místa slabost, avšak nerada pořádám velké výpravy, takže jsem se přidala jen výjimečně. Při vstupu jsme si vzali vojenské bundy, protože se tam udržuje teplota čtrnácti stupňů. V některých místnostech mi běhal mráz po zádech, například na marodce, kde to vypadalo jako v pokusné laboratoři doktora Frankensteina. Mám ráda atmosféru starých míst, zvláště těch, kde na mě dýchá válečná atmosféra. V mých představách se opravdu tísnilo pět set lidí v chodbách bunkru, měli strach, ale pokoušeli se jej zahnat hrou v karty nebo vyprávěním příběhů, i když mluvení spotřebovávalo kyslík. Mohli jsme si tam vyzkoušet i plynové masky, kabáty s hodnostmi a čepice. Vyzkoušela jsem si vše, ale přikládám jen fotografii čepice, protože v masce jsem vypadala jako monstrum. Chtěla jsem si tu bundu vzít domů!

Vrátím se k prvnímu září, protože je to důležité. Pocítila jsem určitou změnu. Jako kdyby se lidé ve třídě sami sobě odcizili. Vycházejí spolu, ale za zdmi školy si každý žije svůj život. S pár lidmi jsme si řekli, že nás to pěkně štve. Po zahájení roku v lese, protože ve třídě bylo příšerné horko, jsme s pár spolužačkami zašly na oběd do útulné kavárny. Zjistily jsme, že sem chodí mnoho lidí z naší školy. V Brně se těžko najde místo, kde by nebyli studenti našeho gymnázia. To samé platí i pro akce. Nevadí nám to, ale je to zajímavý postřeh. Tímto jsme zahájily tradici: Když je čas, někam se jde. Mám ráda tu nenucenost, kdy po škole jdeme domů a najednou někoho napadne, že bychom mohli zajít na džus nebo na kofolu. S Grabinkou chodím ráda a asi nejvíce. Oblíbily jsme si kombinaci půl sklenice vody a půl džusu nebo kofolu. Grabinku jsem poznala v den přijímaček a jak to tak vypadá, po roce jsme spolu stejně skončily. Navíc jsem pochopila, že patří mezi pár jedinců v okolí, kteří si nehrají na žádné moralisty. A já takové lidi potřebuji, pokud chci vést dlouhé rozhovory. 

Druhý týden v září jsme byli se školou na představení Balada pro banditu. Kluci byli trochu zklamaní, protože jim naše třídní naslibovala hezkou blondýnu, ale ta se tam ani neobjevila. Jak už bývá zvykem, vzala jsem si jako doprovod Bendu. Baladu už jednou viděl, ale líbila se mu natolik, že se nechal zlákat i napodruhé. Nechtěl sedět vepředu, abychom nebyli od vody, a tak jsem vzadu musela neustále měnit polohy. Seděla jsem na jedné noze, na dvou, dřepěla jsem na židli nebo stála. Malí lidé prostě vidí úplné nic, když je hlediště rozděleno na poloviny jevištěm. Navíc jsem si zacpávala uši ve strachu ze střílení. I přesto všechno se mi představení moc líbilo a klidně bych na něj šla ještě jednou. Kluci před divadlem plánovali, jak si zajdou na pivo, ale nakonec se všichni rozprchli a my s Bendou a s Grabinkou šli do kavárny na kofolu. Nemohli jsme dámu nechat jít pozdě večer samotnou, tak jsme ji doprovodili na rozjet, jenže jsem ji nutila mě obejmout, tak jí to ujelo. Čekali jsme tedy půlhodiny na další a následně se vydali domů. Procházka půlnočním Brnem byla krásná. Moc se těším, že si to zopakujeme na dalším divadle, které bude  za dva týdny. I když jsem měla jen kofolu, cítila jsem se jako opilá. Byla jsem veselá, ale utahaná, takže jsem hned padla do postele a usnula jsem. Ráno se mi na mysl drala myšlenka, že bychom měli s Bendou zůstat doma a nechodit do školy. To by nám asi neprošlo. Bohužel. Mimochodem: Benda má půjčený další hudební nástroj. Kdysi jsem se možná zmínila, že miluji akordeon :-D.

Od dvanáctého září jsem měla sjednanou brigádu na brněnském výstavišti. Úklid na Strojírenském veletrhu. Zametání a vytírání, vynášení odpadků. Mohu říci jedno: Chlastalo se tam ve velkém. Tolik flašek od alkoholu jsem snad nikdy nevynášela. Ale zase měli dobré bonbóny a sušenky. Dokonce se mě pokoušel jeden muž v obleku, přiopilý, pozvat na panáka. Upozornila jsem ho, že je určitě trestné nabízet nezletilé osobě alkohol. Brigáda trvala skoro celý týden. První dva dny na tři až čtyři hodiny, zbytek na dvě hodinky maximálně. Bavilo mě to. Poslouchala jsem hudbu a přemýšlela. Rozhodně by mi nevadilo, kdyby se firma ozvala, že chce další výpomoc. Po škole jsem měla čas si udělat svoje. Vidět lidi, zajít si do knihovny, najíst se nebo prostě se poflakovat a číst si, než jsem vyrazila. Směna mi začínala o půl sedmé, končila nejpozději o půl deváté. Nebylo to fyzicky náročné, takže po návratu domů jsem měla i energii na školu. :-)

V pátek se mi však stala velmi nemilá věc. V tělocviku jsme hráli fotbal. Miluji fotbal, pokud mohu být v bráně. Bohužel se projevily geny (po tatínkovi) a já se zranila. Při pokusu ubránit jsem udělala šňůru, protože mi uklouzly nohy. Velmi rychle. Nejsem žádná gymnastka, jen gymnazistka. Okamžitě jsem se schoulila do polohy plodu a začala brečet. Spolužačka Sára, ta nejhodnější slečna na světě, a profesorka mi pomohly do budovy. Nemohla jsem se nějakou dobu postavit. Ten den jsem se měla naposledy vidět s Bendou, protože jel na týden do Francie. Mělo to být romantické odpoledne. Sára mu volala, že na tom nejsem zrovna dobře, ale nakonec se to zlepšilo. Nemusela se volat sanitka. Mohla jsem chodit. Sice jako krab do boku, ale po malých krůčcích jsem zvládla vše. K Bendovi jsme šly s Grabinkou. Bylo to tudíž kamarádsky strávené odpoledne s válením se na posteli, poslouchání hudby a škrabáním zad. A hraním na ukulele. Namožená třísla mi trochu zkomplikovala život, jelikož musím stále ještě chodit pomalu, ale modrák zmizel. Žádný doktor nebyl potřeba. :-)

V úterý jsme měli úvodní hodinu do tanečních. Připravte se, drazí čtenáři, že tento rok budou články protkány příběhy z tanečních. I když jsem si přes víkend nerozchodila boty, jak jsem chtěla, zvládla jsem vše na jedničku. Na svých nízkých podpatcích chodím obstojně, nemám z nich otlaky a navíc mi to sluší, miluji svoje lýtka :-D. Mám zatím jen jedny šaty, blbě se shání s volnou sukní po kolena, které mi sedí na moji postavu. Další budeme shánět s Bendovou maminkou. Boty mám jedny, protože i třicet pětky jsou mi trochu veliké. A hlavně mám možná doprovod po tanečních domů. Jak jsem k němu přišla? Na úvodní hodinu se mnou jel jeden mladý muž, který bydlí o ulici výše. Nemluvila jsem s ním, ale jel se mnou i zpátky. Bylo tři čtvrtě na deset. Já se svojí rýmou stála na zastávce, v krátkých šatech, podpatcích, svetříku a šátku. Četla jsem si, a abych nedýchala studený vzduch, měla jsem šátek přes nos. Na zastávku došel opilý muž. Začal mluvit nahlas cosi o cizincích. Nemám opilé lidi ráda, tak jsem si stoupla za toho mladého muže. Došlo mi, že ten opilec mluví o mně, tak jsem se  na něj podívala a on začal křičet o svých prarodičích Češích, o tom, že se na svou zem dřeli a podobné řeči proti přistěhovalcům. Obořila jsem se na něj, že jsem Češka, že mě bolí v krku, ale bylo mi vmeteno do obličeje, že se jako Češka mám chovat a ne jak nějaká pizda z prérií. Mladý muž se chtěl užuž zastat, ale jela tramvaj a tak jsme nastoupili na opačný konec vozu. Když jsme vystupovali, poprosila jsem ho, jestli bych nemohla jít s ním. Stejně jsme měli stejnou cestu. Šli jsme a krátce si popovídali. Moc milý muž. :-) 

Co mě zarazilo na jednání opilce? Neznalost toho, co nesnáší. Kdybych byla muslimka podle jeho měřítek, měla bych spíše zakryté vlasy než jen nos. Neměla bych sukni nad kolena. Navíc bych určitě nepocházela z prérií. A jak řekla jedna kamarádka: Nošení šátků je v českých zemích dlouhověká tradice. Ano, jsou dny, kdyby mi tento muž mohl nadávat. Když prší, zamotám se do šátku celá, aby mi nezmokly vlasy... ale pořád to ze mě nedělá muslimku. A pořád si stojím za tím, že muslimové nejsou všichni zlí a že nás uprchlíci rozhodně nechtějí převálcovat. Nechci se zde pouštět do politické debaty, ale jsem zásadně proti xenofobii a lidem, kteří podporují stránky jako Čechy Čechům

8 komentářů:

  1. Tvé články jsou pokaždé tak osobité a nádherné! Píšeš moc hezky, tak elegantně a sofistikovaně, přesto sympaticky, na nic si nehraješ. To je opravdu úžasné. :) A děkuji za závěr, jsem ráda, že nejsem sama. Přijdu si jako vyvrhel společnosti, když nejsem pro posílání uprchlíků zpátky. Je pokaždé milé slyšet, že někdo zastává stejný postoj. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji. No, taky mám občas pocit, že jsem mimo. Že jsem stupidní sluníčkář. No, nerikam, že se máme nechat neomezeně záplavovat, ale každou dobu je uprchlíkem někdo jiný. :-)

      Vymazat
  2. Krabí Taychi - to zní jako z menu nějaké čínské restaurace :-D

    Z opilce neměj těžkou hlavu. Nesnášenliví lidé jsou všude, jen nyní se víc projevili a to je dobře. Člověk alespoň ví, s kým má čest a koho si nepouštět k tělu.

    OdpovědětVymazat
  3. Na ta třísla pozor. Takhle jsem si jednou zrasila koleno, nehoda na ledních bruslích, bolest šílená, ale rozchodila jsem to. No ale i po víc než deseti letech mě to koleno pořád čas od času zlobí a zničehonic prostě bolí.Sanitka být nemusí, ale nech si to prohlédnout, aby se tam něco nezanedbalo.
    Když nad tím přemýšlím, zrasila jsem se takhle vlastně dvakrát, jednou během základky na lyžích. To byly snad dokonce obě kolena :P

    OdpovědětVymazat
  4. Do toho bunkru jsem se chtěla podívat, ale bohužel jsme pak měli jiný plán a nevyšlo to. :) Aspoň sis to užila ty, snad se na mě usměje štěstí příště :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jů, tak v Brně už se nosí kabáty a já tady na severu, přemýšlím nad tím jestli na to není ještě brzo :-)
    K té plynové masce řeknu snad jen jedno "Are you my mummy?"
    Ńeb užívej dny nabité sluncem a radostí, čerpej zážitky a užívej si taneční. Já na ně dodnes vzpomínám v dobrém :-)

    OdpovědětVymazat